Eden et apres, l (1970)

Český název: Eden a potom
Režie: Alain Robbe-Grillet
Rok výroby: 1970
Délka: 93 min
Země: Francie / Československo

Hrají:
Catherine Jourdan … (Violette)
Pierre Zimmer … (Duchemin)
Ludovít Króner … (Franc)
Sylvain Corthay … (Jean-Pierre)
Juraj Kukura … (Boris)
…a další

Kdyby náhodný host zavítal do kavárničky Eden, asi by se divil, cože tu studenti vyvádějí za neplechy. Ti zde ve svém volnu z pocitu nudy dávají průchod svým snům a vášním za pomoci improvizace a plní si tak svá skrytá přání. Vše se však změní příchodem tajuplného Duchemina, díky kterému se dívka Violette a její přátelé vydají na neuvěřitelné fantasmagory dobrodružství.

Frantíci byli odjakživa trochu divní a své představivosti meze opravdu nekladli. Dokonce mají na svém kontě i několik zajímavých hororových zářezů, ale tento film k nim určitě patřit nebude. Režisér Grillet byl pro mne velkou neznámou, přestože natočil několik kousků, které dle hodnocení mají dobrou odezvu. S dvěma miliony přijel na Slovensko a rozhodl se ukojit své libido. Přečetl jsem si několik krátkých článků a i on sám řekl, že tohle jeho dílo není nic víc než experimentální fantasmagorie a já s ním souhlasím. Hledat ve scénáři nějakou větší logiku a propojenost mezi scénami je marný boj, ale pokud vám k silnému prožitku postačí nahá ženská těla, jste tu správně. Zřejmě i to byl důvod, proč byla do hlavní role obsazena francouzská modelka a příležitostná herečka Catherine Jourdan, která se rozhodně nestyděla.

Záleží na každém divákovi, co od příběhu očekává a já vás chci jen varovat, aby toho nebylo moc, protože jinak budete dost zklamáni. Snové či halucinogenní kostry příběhu moc nevyhledávám, protože se v tom často doslova zamotám. Tady tomu sice tak nebylo, protože kvalita scénáře je prachmizerná, ale našel bych tu pár situací, kdy jsem byl opravdu na vážkách. Dokud totiž studenti pobíhali mezi zrcadlovými a kostkovanými stěnami kavárny a prožívali své touhy, bylo to takové nemastné – neslané, ale pořád ještě v normě snesitelnosti. Jenže jakmile se přesuneme do továrny a pak na Djerbu, začal jsem se nudit. Neustálé pobíhání sice ještě tu a tam oživila místy zajímavá práce kameramana, ale jinak to všechno začalo dost unavovat svou nezajímavostí.

Tedy zase bych kecal. Tvůrci vědomí si slabin svého výtvoru se snažili do děje až moc okatě protlačit co nejvíce nahoty – což na jednu stranu nebylo nepříjemné (pro pánské publikum), ale brzy se i to okoukalo a já nervózně začal sledovat časoměr. Jen doufám, že se mi podobné filmy budou teď nějaký čas vyhýbat obloukem, protože s hororem tohle moc společného nemělo.