Minulý týden jsme vám přinesli článek o spánkové paralýze. Zaujal i Ondřeje Horku, který má se spánkovou paralýzou svoje zkušenosti, se kterými se rozhodl svěřit v následujícím rozhovoru.
Poznámka: Autorka (ŠJ) rozhovoru se se zpovídaným dlouhodobě zná, zůstali proto u tykání.
ŠJ: Kdy ses poprvé setkal se spánkovou paralýzou?
OH: Poprvé jsem se s tím setkal na základní škole, kdy jsem nemohl spát kvůli neustálým hádkám za zdí. Doby, kdy jsem nemohl pořádně usnout a spát, mě dokázaly dostat do těchto tenkrát hrozných paralýz.
ŠJ: Co se ti honilo hlavou, když jsi ji poprvé zažil?
OH: Chtěl jsem se z toho co nejdřív dostat, protože ta myšlenka, že se nemůžu pohnout byla strašlivá.
ŠJ: Řekl jsi někomu, co se ti stalo nebo sis vyhledával někde informace, co to mohlo být?
OH: Probíral jsem to tenkrát s nejlepším kamarádem a celkově se o to začal zajímat víc a víc. Byl jsem tím fascinován, což nás oba přimělo ke koupi knihy o astrálním cestování, na kterou jsme se tenkrát oba složili.
ŠJ: Bál ses poté někdy usnout?
OH: Když jsem měl z těch paralýz strach na základce, tak jsem se opravdu chvílemi bál, aby to znovu nepřišlo. Dnes už jinak ne.
ŠJ: Patříš k lidem, u nichž je větší pravděpodobnost, že se jim spánková paralýza přihodí?
OH: Dříve ano, dnes už ne. Je to o stavu mysli a pokud člověk ví, co to obnáší, a že se toho nemusí bát, přestane se mu to stávat. Naopak toho může využít k dobrým účelům a pěkným lucidním snům.
ŠJ: Na začátku rozhovoru jsi řekl, že v dětství byly paralýzy hrozné. Jak o tom teď mluvíš, přijde mi, že jsi s tím vyrovaný a bereš to, jak to je. Měl jsi někdy potřebu vyhledat odbornou pomoc, nebo ses s tím vyrovnal sám?
OH: Nevyhledával jsem odbornou pomoc. Právě kvůli tomu jak jsem projížděl webové stránky a hodně o tom četl, došlo mi, že je to vlastně něco běžného. A pak jsem se přestal bát.
ŠJ: Zažíváš paralýzu ještě teď?
OH: Zažívám to přibližně 1-2x za měsíc.
ŠJ: Jak tvoje paralýzy probíhaly a probíhají?
OH: Dnes moje paralýzy probíhají formou jakési meditace. Když si člověk uvědomí, že jeho tělo spí, ale mozek bdí, může zažít neskutečné věci. Lidi se snaží tento stav navázat, říká se mu zlatý stav. V tu chvíli přetváříte myšlenky do skutečných snů a o to se taky většinou snažím. Někdy je to těžší, někdy to jde hned.
ŠJ: Takže jsou tvoje “nynější” paralýzy jiné, než když byly v dětství. Někteří lidé při tomto stavu popisují, že jim někdo něco říká, sedí na hrudníku nebo pozoruje. Měl jsi jako dítě nějaké halucinace?
OH: Jelikož je každý mozek jiný, každému se může přihodit něco jiného. Viděl jsem různé geometrické obrazy, šeptání do ucha (které mě polilo hrůzou), ale jinak jsem žádné postavy nebo sezení na hrudi nezažil. Vím, že se může člověk cítit jako zalitý betonem, to ale pramení z jádra člověka, které je vždycky jiné.
ŠJ: Zkoušel jsi někdy spánkovou paralýzu vyvolat? Podařilo se ti to?
OH: Umím si je vyvolat sám, ale nedělám to moc často. Musí to být za optimálních podmínek, které jsou nejlepší po ránu.
ŠJ: Znáš ještě někoho, kdo tímto stavem trpí?
OH: Trpí tím hodně lidí, znám jich hodně a čtu o tom každou chvíli na internetu, že se to někomu stává. Důležitá je informovanost o tom, co ten stav vlastně je a na základě toho, jak se přestanou lidi obávat, tak se paralýza postupně vytrácí. Začne to být součástí, kterou si pak ani nevšimnete a spíš naopak užíváte. Je to ale krásný námět na horror.
Děkuji za rozhovor!