Český název: Sirotčinec
Režie: Juan Antonio Bayona
Rok výroby: 2007
Délka: 100 min
Země: Mexiko / Španělsko
Hrají:
Belén Rueda … (Laura)
Fernando Cayo … (Carlos)
Roger Príncep … (Simón)
Mabel Rivera … (Pilar)
Montserrat Carulla … (Benigna)
… a další
Přiznám se bez mučení – o J. A. Bayonovi, režisérovi Sirotčince, jsem donedávna nevěděla nic. A ačkoliv si recenzovaným filmem získal slušné renomé, přesto asi v paměti filmových fanoušků zůstane pod Sirotčincem podepsán jeho producent Guillermo del Toro, jehož vliv je znát.
Vše začíná rodinnou idylkou. Manželský pár a jejich adoptovaný syn obývají velký dům na pobřeží – bývalý sirotčinec. Chtějí mu vdechnout nový život. Malý chlapec se však právě dostává do onoho nebezpečného věku, kdy se u dětí v hororech obvykle začnou projevovat nadpřirozené schopnosti či se z nich stávají duchové. Ani malému Simonovi se tyto nepříjemnosti nevyhnou a po nezbytné přechodné fázi, v níž nikdo nevěří v reálnost jeho imaginárních kamarádů, se záhadně ztratí. Zoufalá matka nejenže vylepí plakáty po celém okolí, ale rovněž se rozhodne hledat příčiny zmizení Simona mimo současnost a mimo realitu. Příliš klasické? No ovšem.
Sirotčinec klame tělem. Díky nesmírné zručnosti svých tvůrců působí vcelku kompaktně a ve světlých okamžicích i původně. Fakticky jde však o notně splácaný film, při jehož sledování diváku přijde na mysl celá řádka již viděných hororů. Oběžující se to však stává až ve chvílích, kdy to scénář s opakovanými klišé přežene – tak třeba dítě kreslící obrázky, na nichž kromě oficiální rodiny figuruje ještě “tajemný neznámý”, je filmaři až příliš oblíbený motiv.
Moje upřímné nadšení z prvních dvou desítek minut, v nichž snímek okouzluje krásnými kompozicemi obrazu i kamerou, zbytek stopáže trochu utlumil. Ne snad, že by byl Bayona a jím vybraní herci v akčnějších pasážích vyloženě špatní, ale rozpaky příležitostně budí. Přesto však dílo nevypadne z kategorie dobrého komorního hororu, který by místy mohl být stejně dobře rodinným dramatem.
Za ústřední postavy filmu lze označit matku Lauru a jejího adoptovaného syna Simona. Ten bohužel místy působí příliš sebejistě a okázalost jeho projevu jej posouvá z kategorie “senzitivní dítě” (jejímž patronem je pro mě H. J. Osment v Šestém smyslu) směrem ke skupině “sebejistý spratek”. Vztah mezi manžely je bohužel charakterizován převážně klasickým klišé – ona, citlivá žena, on, racionální muž.
Sirotčinec mě potěšil především svou vizuální stránkou, absencí laciných nechutností a také vcelku sympatickou hlavní hrdinkou, s níž není těžké příběhem procházet a které člověk po čtvrt hodině nepřeje co nejhorší smrt. Scénář zdaleka není dokonalý, naštěstí však nenutí aktéry ke zcela iracionálnímu jednání – jak se to občas stává – a tak snažení herců nepotopí.
Sirotčinec je pěkným kouskem do sbírky příznivců duchařin. Nedostatky mu lze odpustit vcelku snadno - vždyť se pod něj podepsal mladý evropský režisér, který dává naději, že vzkříšení hororového žánru by mohlo přijít ze starého kontinentu.