A Quiet Place (2018)

Vzpomínám si na jeden svůj rozhovor s Václavem Marhoulem, který loboval za to, že film je o obraze a kecání je spíše pro rozhlasovou hru. Jeho vizi již brzy uvidíme v Nabarveném ptáčeti, nicméně při sledování Tichého místa jsem si jeho slova vybavil.

Jsme v blízké budoucnosti USA. Svět je liduprázdný a poněkud tichý. Na planetě zemi jednoho dne proběhla nějaká invaze tvorů, kterých sice moc není, ale i tak dokázali vyhubit celé lidstvo (až na tiché výjimky samozřejmě). Jsou velcí, nevidí, ale skvěle slyší. A pokud se projevíte hlasitěji, než jsou přírodní zvuky v okolí (šum větru, tok řeky, zvuk deště), zabije vás to.

Hlavní postavou je odvážný otec Lee v podání režiséra Johna Krasinskiho. Ten pečlivě zvažuje každý svůj krok a jeho jediným cílem je zajistit přežití své rodiny. Oddanou manželkou mu je krásná Evelyn v podání Emily Blunt, která se většinou stará o různé domácí práce, jídlo a…. to je vlastně většinou vše. Jo a mimochodem…. je těhotná. Ano, tato rodina, ač je vykreslována jako příklad tiché a bezpečné domácnosti, najednou svá vlastní pravidla porušuje takovýmto bezpečnostním rizikem, protože jak víme, děti rádi projevují své emoce primárně zvuky.

Takže jaké je řešení? Z logiky fungování tohoto tichého světa by jedno fungovat mohlo… postavit si dům u vodopádu, kde můžete mezi sebou mluvit jak chcete, protože jeho šum vás ochrání.

Bohužel, postavy zde nejsou tak chytré, takže se vracíme zpět do jejich tichého obydlí na louce. To mimo již dvou zmíněných dospělých obývají i dvě další, velice tiché děti: Regan a Marcus, přičemž starší Regan je neslyšící.

První polovina filmu je o seznámení se se světem, běžným životním režimem rodiny Abbottů a jejich problémy.

Zde po příběhové stránce vše šlape, jak má. Když opomenu ono těhotenství, v postavách dokáži jasně číst jejich motivace a směřování. Problém přichází až ve druhé akčnější polovině.

Ano, pokud očekáváte od Tichého místa primárně akčnější horor, druhá polovina vás potěší. Protože v ní se veškerá bezpečnostní pravidla rodiny začnou jedna po druhé bortit. Monstra, která předtím byla jen jakýsi strašák v pozadí, si stále více a více kradou stopáž pro sebe. Hluku přibývá, stejně jako žánrová klišé v podobě záchrany na poslední chvíli.

Rozhodně nemohu říci, že je to špatně, protože tvůrcům se daří správně dávkovat napětí s atmosférou a vše vést k postupné gradaci, která až začne zavánět parodií na sebe sama. Kupříkladu jednou zvukovou závěrečnou pointou, která ve mně vyvolala otázky o inteligenci celého zaniklého světa, který na takovou banalitu zřejmě nestihl přijít. Díky Bohu tak nastává až v samotném závěru a tvůrci zřejmě sami věděli, že se oni sami pohybují na jakési okraji propasti, a proto zasadili závěrečné titulky do nejlepší možné chvíle.

Musím uznat, že film jako celek mě překvapil svou snahou ukázat divákům příběh, kde zvuk hraje svůj prim, ač vlastně jde o to ho z celku maximálně vyčlenit.

Práce s postavami je též dobře odvedená (když nepočítám ono těhotenství, které tam bylo dáno kvůli druhé akčnější polovině) a až na pár příběhových nelogičností vše šlape na výbornou a film těží z fungování tohoto tichého světa skutečně maximum možného. Až jsem si přál, aby John Krasinski získal režii dalšího Jurského světa.

Pokud tedy toužíte vidět nějaký kus originálního současného thrilleru, koketujícího s hororovým žánrem, určitě na to do kina vyrazte. Dobrý zvuk i obraz je kupodivu pro kvalitní zážitek zde určující.

P.S.: Ve filmu jsem napočítal celkem sedm živých postav. Více se jich v celé stopáži nevyskytuje. Tomu říkám umění levného filmu.