Hrůzostrašné motivy lze spatřit již v nejstarších dobách, například ve starověku (Petronius: Satyricon, homérský epos Kyklop) a středověku (Dante Alighieri: Inferno). Hororové prvky zanechaly stopu i ve folkloru, pohádkách, bájích.
Za předchůdce žánru jsou považovány knížky lidového čtení a gotický, též zvaný černý román, který se rozvíjel ve druhé polovině osmnáctého století a jehož počátky sahají do Anglie. Nicméně je třeba zmínit, že se hororový žánr významně utvářel i v jiných národních literaturách, konkrétně v německé (Christian Heinrich Spiess: Das Petermännchen, 1793, Ernst Theodor Amadeus Hoffmann: Ďáblovy elixíry, 1815) a francouzské (Jules Janin: Mrtvý osel a gilotinová žena, 1829, Guy de Maupassant: Horla, 1887).
Největší vliv měli ale stejně angličtí prozaici, za nejvýznamnější autory se považují Ann Radcliffová (Záhady Udolfa, 1794), Mary Shelleyová (Frankenstein, 1818) a John William Polidori (Upír, 1816). A byli to právě Shelleyová a Polidori, kteří vytvořili dva základní archetypy postav – monstrum a upír.
O dvacet let později se na scéně se svou první hororovou povídkou objevil Edgar Allan Poe, kterého můžeme považovat za prvního opravdového klasika žánru. Na svém kontě má povídky, romány, básně, ale i eseje, nicméně po celém světě je znám jako autor, který je schopen na krátkém úseku vylíčit hrůzu, jakou jeho postavy zažívají. Jak Encyklopedie literárních žánrů uvádí: „Poe především pracuje s hrůzou jako s jednotnou atmosférou díla vycházející z náznaků, dojmů a subjektivní nálady.“1 Položil tak kámen psychologického působení děsu. Výčet jeho tvorby je nesmírně bohatý, proto jmenuji pouze pár příkladů, a to povídky Morella (1835), Ligeia (1838), Zánik domu Usherů (1839).
Roku 1897 vyšlo v Anglii přelomové dílo, román Drákula, jenž pochází z pera Abrahama „Brama“ Stokera. K napsání ho inspiroval Montague Rhodes James svou gotickou novelou Carmilla (1871). Stoker tímto dílem rozpracoval typ upíra, jehož norma se ustálila natolik, že se k ní vrací nejen literáti, ale i filmový tvůrci.
Další autoři světové literatury, kteří pronikli do světa hororového žánru, patří například Nathaniel Hawthorne (Dům se sedmi štíty, 1851), Charles Dickens (Hlídač, 1866), Joseph Sheridan Le Fanu (V temném zrcadle, 1872), Robert Louis Stevenson (Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, 1886), Ambrose Bierce (Může se tohle stát?, 1893), Montague Rhodes James (Příběhy sběratele starožitností, 1904) nebo Gustav Meyrink (Golem, 1915).
Kromě monster, upírů, duchů a psychologické manipulace začíná koncem devatenáctého století do hororového žánru vstupovat okultismus (Arthur Machen: Velký Bůh pan, 1894, Helena Petrovna Blavatská: Okultní povídky a jiné děsivé příběhy, vyšlo posmrtně 1892).
S příchodem dvacátých let dvacátého století se začínal rozmáhat nový trend – specializované časopisy. Uvádím příklady z amerického trhu, magazíny Dime Mystery, který vycházel v letech 1932 až 1950, a kde svoje povídky zveřejňoval například Ray Bradbury (Malý vrah, 1946), a magazín Weird Tales, jenž vycházel úctyhodných devadesát jedna let, první číslo se dostalo na pulty roku 1923. Přispívali do něj například Clark Ashton Smith (Sklepení v Yoh-Vombis, 1932), Robert Ervin Howard (Děti noci, 1931) a Howard Phillips Lovecraft.
H. P. Lovercraft si určitě zaslouží označení lídra žánru začátku minulého století. Specifikum jeho psaní tkví v děsivém jádru samotných vyprávění, které viděl jako obraz, myšlenku, pocit. Na svém kontě má nespočet textů, především povídek, z nichž jmenuji Vzpomínání na dr. Samuela Johnsona (1917), Hrobka (1922) a Volání Cthulhu (1926), v níž se poprvé objevil tzv. mýtus Cthulhu, fiktivní mytologie, kterou ve svých dílech využívali i jiní spisovatelé. Zajímavé také je, že patřil k prvním, kdo označení horor užili.
S padesátými a šedesátými léty začala hororová literatura stoupat a krom povídek (Daphne du Maurierová: Ptáci, 1952) začala řada autorů svůj zájem mířit na novely a romány. Mezi takové autory patří Richard Matheson (Já, legenda, 1954), Shirley Jacksonová (Dům na kopci, 1959), Robert Bloch (Psycho, 1959), Ira Levin (Rosemary má děťátko, 1962), William Peter Blatty (Exorcista, 1971). V té době začínal vzkvétat i filmový horor, a podle řady knih vznikaly více či méně známé adaptace, občas se dokonce stalo, že knihu proslavil až hraný snímek.
Ve druhé polovině minulého století se na literární scéně objevil Stephen Edwin King, který začínal povídkami (I povstal Kain, 1968), vzápětí začal sklízet úspěchy svojí románovou tvorbou (Carrie, 1974, Osvícení, 1977, Řbitov zvířátek, 1983, To, 1986). King stále píše a stále s velkým úspěchem prodává další knihy, které bývají často převedeny na plátna kin nebo na televizní obrazovky.
Mezi další autory, kteří publikovali v sedmdesátých letech a dále, patří James Herbert (Krysy, 1974, Mlha, 1975), Peter Benchley (Čelisti, 1974, Bestie, 1998), Thomas Tryon (The Other, 1971), Anne Riceová (Interview s upírem, 1976, Upír Lestat, 1985), Stephen Goldin (Getaway World , 1977), Clare McNallyová (Ghost House, 1979), Thomas Harris (Červený drak, 1981, Mlčení jehňátek, 1988), Clive Baker (Věčné zatracení, 1985, Hellraiser, 1986), Dan Simmons (Černé léto, 1991) a Neil Gaiman (Američtí bohové, 2001).
Obrázky: Archiv autorky.
Citace
1 MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 254.