Incident in a Ghostland (2018)

Hrají:
Crystal Reed … (Beth)
Anastasia Phillips … (Vera)
Emilia Jones … (mladá Beth)
Taylor Hickson … (mladá Vera)
Mylène Farmer … (Pauline)
Kevin Power … („žena“)
a další …

Příběh tohoto filmu sleduje matku samoživitelku Pauline a její dvě dcery – pubertou zmítanou Veru a hororové příběhy píšící a ve svých fantaziích topící se Beth. Tato trojice se nastěhuje do venkovského domu zděděného po své zemřelé tetě. Izolovaný, odérem plísně nasáklý dům, omšelé tapety na stěnách, zástupy starožitných panenek povalujících se v každé potemnělé místnosti, hutnou vrstvou prachu pokrytý nábytek a všudypřítomné skelné pohledy vycpaných zvířat nevytvářejí zrovna nejpřívětivější atmosféru pro navození té pravé rodinné idylky. Ještě než vůbec hrdinky stihnou vybalit první kusy svého šatstva, jsou v domě napadeny dvojicí vyšinutých individuí. A rozjíždí se surový boj o přežití. Nebo ne?

Režisér a scénárista Pascal Laugier si zejména díky svému krvavému a nekompromisnímu snímku Martyrs (2008) vytvořil poměrně širokou základnu oddaných příznivců. V jeho dalším filmu, již poněkud vlažněji přijatém thrilleru The Tall Man (2012), byl na prolévání rudé tělní tekutiny přeci jenom skoupější. A nyní se po poměrně dlouhé pauze opět snaží navrátit k podívané určené spíše otrlejším povahám. A opět si i v tomto svém nejnovějším počinu neodpustil svou oblíbenou příběhovou vývrtku, která veškeré předešlé dění staví do zcela jiného světla a která bývá často tím nejzajímavějším na celé jeho tvorbě. Totiž s tímto twistem přichází i vrchol tohoto (ale i jeho předchozích) snímku a následné dění se pak smrskne na čekání na něco, co už bohužel nepřijde. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že pasáž před tímto zvratem je daleko zajímavější a napínavější než následné dění. Dokud režisér nechává diváka tápat nad neznámou povahou zla, využívá tak jeden ze základních atributů hororového žánru. Avšak jakmile rozkryje všechny své karty, pohání snímek k závěrečným titulkům v podstatě už jen setrvačnost.

To, co v úvodu vzbuzuje dojem klasického příspěvku k žánru home invasion, se pak přetaví ve zlý sen traumatizované ženy, na hrůznou vzpomínku z dětství, aby pak v následném dění evokovalo další standardní duchařskou historku, k čemuž vybízí i samotný název filmu. Několikrát je zde zmíněn i spisovatel H. P. Lovecraft, což může snímek opět vést dalším z mého pohledu velmi zajímavým a líbivým směrem (bohužel ve finále zcela lichým). Tato žánrová schizofrenie spolu s kvalitně vykreslenou atmosféru výrazně podpořenou syrovostí řady scén i samotným prostředím od civilizace odříznutého domu, uvěřitelné výkony představitelek mladých děvčat i zajímavost postav obou psychopatů patří k jednoznačným kladům tohoto snímku. Ačkoli všechny tyto dílčí části vypadají skvěle, jako celek to na mě tak nějak nefungovalo. Ano, dostavilo se chvilkové mrazení, někdy i menší šok a znechucení, ale postupem času mi film začal být zejména díky někdy až na dřeň protahovanými scénami spíše protivný a osudy postav víceméně ukradené. Samotné konečné zúčtování pak patří do kolonky nemastné – neslané, bez potřebné katarze, kterou bych u tohoto typu filmů očekával.

Režisér opět až maniakálně vykresluje ženy jako zcela bezbranné a útěku či výrazného odporu prakticky neschopné oběti, s nimiž si jejich krutí mučitelé mohou dělat (a dělají) prakticky cokoli. Ne jako zbytečná rekvizita a prvoplánově strašidelné objekty jsou zde pak použity právě ony starožitné panny, které se od živých děvčat prakticky vůbec neliší – i ony jen pasivně trpí v područí svých trýznitelů.

Pascal Laugier svou vypravěčskou piruetou i oním nejednoznačným pojetím reality maskuje skutečnost, že jeho dílo je opět jen samoúčelnou exhibicí psychického a fyzického teroru, který sice ani zdaleka nedosahuje takového extrému jako ve výše zmiňovaných Martyrs, ale stále může slabším povahám působit minimálně nepříjemný pocit v dutině břišní. Snaha dát tomuto snímku punc nějaké výjimečnosti v podobě oné až příliš brzy vyzrazené pointy naneštěstí vyznívá lehce křečovitě, protože stejného výsledku by docílil i bez použití této své již typické praktiky. Bohužel mám pocit, že režisér se svou urputnou snahou o originální pojetí dostává do pozice lehce sebestředného ješity, který uvízl ve smyčce nekonečného opakování svých manýrů. Škoda.