Chute de la maison Usher, La (1928)

Český název: Pád domu Usherů
Režie: Jean Epstein
Rok výroby: 1928
Délka: 63 min
Země: Francie / USA

Hrají:
Jean Debucourt … (Roderick Usher)
Marguerite Gance … (Madeleine Usher)
Charles Lamy … (Allan)
Fournez-Goffard … (lékař)
… a další

Jsou filmy, které považuji za své oblíbené, ale nedoporučila bych je. Adaptace Poeova Pádu domu Usherů k takovým snímkům patří. Jde o film černobílý, němý a navíc je obtížné sehnat jej v koukatelné kvalitě.

Jean Epstein patří k těm režisérům, jejichž jména jsou poměrně známá, ale po dotazu na název některého z filmů většina lidí jen marně hledá v paměti. U mě to nebylo jiné a Pád domu Usherů je první jeho režijní počin, s nímž jsem se setkala. A upřímně mě ohromil. Po zklamání, které mi svou adaptací přinesl Corman, se pro mě stal Epsteinův snímek důkazem, že přenést na plátno i tak specifickou (leč domnívám se, že poměrně vděčnou) předlohu, jakou jsou Poeovy texty, lze s úspěchem.

Že budu s výsledkem spokojená, jsem věděla už po prvních minutách projekce. Neuvěřitelně atmosferické mokré pláně obklopující rezidenci Usherů na mě působily tím samým dojmem, jako četba literární předlohy. Neutěšené krajině je věnováno poměrně velké množství záběrů, přičemž nejvýraznější prvek těchto scén tvoří větve starých stromů bez listí, které protínají oblohu prostou slunce. Efekt takových obrazů na diváka je okamžitý a drží se dlouho.

Největší obavy i naděje jsem vkládala do vnitřních prostor starého domu, v němž se většina filmu odehrává. Corman je ve své adaptaci totiž silně nezvládl. Epstein naopak nezklamal. Temné prostory, jimž dominuje kámen, skvěle komponované scény včetně několikavteřinových zátiší vytvářejí to správné osudové dějiště. Odvážný je i čas, který je věnován pouze záběrům na neživé aktéry příběhu – tedy zejména dům a okolí.

Herci se chvílemi zdají být potlačeni do vedlejších úloh – vystupují z nich ve zlomových okamžicích děje. Ani Epstein, podobně jako Corman, nezachoval charakter svých postav zcela věrný předloze. Pracuje s nimi však o poznání obratněji. Především – hlavního aktéra, onoho “ich – vypravěče” pojal mnohem šťastnějším způsobem. Dostává se nám relativně nezaujatého průvodce příběhem, čímž Epstein nejen naplnil představu E. A. Poa, ale především umožnil divákovi detailně sledovat osobní tragédii Rodericka i Madeleine Usherových.

V neposlední řadě musím zmínit snový rozměr filmu. Vzhledem k celkové éteričnosti jsou přechody mezi “realitou” a vizemi (lhostejno zda jde o vize postav či tvůrců) téměř nepovšimnutelné. Často se zde vyskytují více i méně tradiční “prolínačky”, rozostření už tak neostrého obrazu a podobně. Jako poměrně častý umělecký prostředek využívá Epstein rovněž hru světla a stínu takřka ve všech jejích možnostech – včetně odrazů, lesku či stínových siluet. Typickým motivem je i s plamen svíček, nejčastěji pochopitelně tančící ve větru.

Snímek je doplněn nezbytnými titulky (jejich frekvence je naštěstí poměrně sporadická) a pochopitelně i audiem – jako doprovod vybral Epstein převážně komorní hudbu střídající přibližně tři motivy a vhodně dokreslující dojem z filmu.