Curse of the Witch’s Doll (2018)

Režie: Lawrence Fowler
Rok výroby: 2018
Délka: 99 min
Země: Velká Británie
Alternativní název: Conjuring the Witch’s Doll

Hrají:
Helen Crevel … (Adeline Gray)
Layla Watts … (Chloe Gray)
Philip Ridout … (Arthur Harper)
Neil Hobbs … (detektiv Nolan)
… a další

Obyvatelé větších měst Spojeného království jsou sužováni častými leteckými nálety Luftwaffe a spousta z nich se proto snažila najít úkryt na venkově. Podobný osud postihl i mladou ženu Adeline, která společně s dcerkou Chloe najde kýženou pomoc ve starém panství, které jim jako nový domov poskytne jistý Arthur Harper.

Obě však nejsou z toho místa zrovna nadšené, ale vzhledem k jejich situaci si nemůžou příliš vybírat. Celé to na ně působí dost chladně, slyší podivné zvuky nejen z blízkého okolí, ale i přímo v domě a některé dveře jsou před nimi zamčené, přestože by k tomu neměl být žádný důvod.

Jejich obavy se brzy promění v realitu, a to od chvíle, kdy malá Chloe najde podivnou nevábně vypadající panenku a následně při hře na schovávanou zmizí své matce v lese. Nešťastná matka se ji samozřejmě snaží najít, dokonce přivolá i policii, ale bezúspěšně. Zdrcená Adeline se však nezdává naděje a začne pátrat v minulosti tohoto panství. Děsivé vidiny a dopisy ji přivedou na stopu staré čarodějnice, která zde měla kdysi přebývat. Jenže co když není všechno tak, jak by se na první pohled mohlo zdát a skutečnost je úplně jiná?

Letos jsem se trošku víc odvázal než u mě bývá dobrým zvykem a hned z kraje roku jsem upřel svou pozornost i na několik hororových novinek. Většinou je totiž nechávám pěkně uležet a nevěnuji jim zvýšenou pozornost. Bohužel v tomto případě jsem udělal chybu a podíval se na tento kousek.

Režisérské ucho Lawrence Fowler se tak svou prvotinou stal žhavým aspirantem na nejhorší film tohoto roku. A to i přes svou zjevnou snahu divákům nabídnout sice nepříliš originální zápletku, ale za to obsahující hned několik dějových zvratů. Jen jestli jich v tomto případě nebylo až moc.

Přitom to zpočátku nevypadalo až tak zle. Pominu-li jednu z nejhnusnějších panenek, které jsem dosud viděl, příchod hlavní hrdinky a její dcery sebou přinesl i jistou dávku docela snesitelné atmosféry. Interiér domu byl sice nic moc a ani kvalita kamery neodpovídala mým představám.

Byl jsem však ochoten přistoupit na onu hru s duchem čarodějnice, zmizelou holčičkou a zoufalou matkou, která se ji snaží najít a zachránit. Jenže zhruba po třičtvrtěhodince přišel první zvrat v ději. Ukáže se, že vše není, jak by mělo být, což ovšem moc lidí nepřekvapí, pokud jsou tedy alespoň trochu pozorní diváci.

I to by se však dalo ještě překousnout, protože i potom následuje jakžtakž zajímavá pointa v ústavu. Jenže zde už se začaly nelogické situace načítat a přibylo i herecké přehrávání. Jenže to režisérovi zjevně nestačilo, a tak těsně před koncem nastává další zvrat (posun v čase) a tím to už zabil úplně. Tak zbytečně překombinovaný a navíc nepříliš dobře provedený film jsem už dlouho neviděl. Lawrence Fowler se vlastně pohřbil sám. Tedy hlavně svoje dílo. Opravdu zajímavých momentů tu bylo velmi málo.