Český název: Ples upírů
Režie: Roman Polanski
Rok výroby: 1967
Délka: 108 min
Země: USA / Velká Británie
Další názvy: The Fearless Vampire Killers or: Pardon Me, But Your Teeth Are in My Neck; Vampire Ball
Hrají:
Jack MacGowran … (profesor Abronsius)
Roman Polanski … (Alfred)
Alfie Bass … (Shagal)
Jessie Robins … (Rebecca Shagal)
Sharon Tate … (Sarah Shagal)
Ferdy Mayne … (hrabě von Krolock)
… a další
Profesor Abronsius, kterému na domovské univerzitě neřeknou jinak než Cvok, projíždí se svým asistentem Alfredem Evropu. Hledají upíry. Za mrazivé noci se dostanou do pohostinství, kde něco nehraje. Všude visí česnek. Proč? Prý pro parádu. A o hradu plném upírů také nikdo nic neví. Až do chvíle, kdy je unesena majitelova dcera Sarah, která mladému učni v oboru zabíjení upírů padla do oka. Je na čase se vypravit pozdravit hraběte von Krolocka a nejlépe se u něho ubytovat. Ale co to? Z hradu nelze uniknout a půlnoční ples se blíží. Je to jasné. Bude to boj.
A to boj v jistém smyslu se vší parádou. Neboť Roman Polanski se s tématem vypořádal z pozice nefalšované komedie, ba dokonce parodie. Vzorem mu byly filmy společnosti Hammer, z nichž si údajně vypůjčil i sem tam nějakou tu scénu.
Nic nepřehánět, znělo zřejmě jeho heslo při vytváření filmu. Tak dosáhl silného komediálního nádechu i bez toho, aby musel sáhnout k prvkům, které by se mohly zdát nemístné. Jako takové se žádné scény nejeví ani po téměř polovině uběhlého století. Naopak. Zaručeně pobaví, pokud přímo nerozesmějí. Polanski paroduje upíří klišé a klasické tématické výjevy s nebývalou lehkostí, která přestože se nevnucuje a nepříjemně nevtírá, zanechává vskutku intenzivní zážitek.
Čím více jinak hororových momentů zde představuje ve své primární úsměvné variaci, tím více potlačuje surovou hrůzu. Ta je ostatně i přesto, že je evidentně základem, z něhož se vychází (tj. je tím, co je parodováno), až na druhé koleji, což nepřehlédne ani nejméně pozorný divák. Nelze se tedy rozčilovat, že Ples upírů až na ojedinělé momenty neděsí jen a pouze na prvním místě, nýbrž ve spojení se zlehčením. Když však pravověrně hororové motivy přejdou ke slovu, jedná se o bravuru hodnou následování.
Atmosféricky se jedná o působivou směs humoru a temné upířiny, jež nedovoluje spustit oči z obrazovky. Příjemný zážitek je umocňován téměř geniálně sestaveným scénářem, který nedovoluje operovat se slovem nuda, protože si i s poněkud delšími pasážemi dovede řádně pohrát. Kde by snad scéna měla působit jako nezáživná z důvodu zabrání přílišného místa, sáhne se jednoduše ke zrychlení. Rušivý element? Kdepak. Jedno z pravidel Polanského hry, k níž patří i minimální zaměření na hudební doprovod, aniž by si této absence divák všiml a považoval ji za slabinu.
Dalším je neskutečně až pohádkově působící kamera a celková vizuální podoba snímku. Způsob, jakým kameraman zabírá prostředí, případně dokumentuje rychlejší pasáž bez toho, aby jeho nástroj budil dojem třesu, úvodní scéna. Toť skutečnost, na kterou se dané práce osobně neznalý divák nemůže dívat jinak než s obdivem. Stejně jako na vzájemně si ladící barvy všeho možného, krajiny, kostýmy, umrlčí tváře. Vše je jako malované (jako vystřižené ze staré ruské pohádky), zároveň plně realistické.
A herecké výkony? Jack MacGowran v roli trhlého starce je jako Polanského odpověď na postavu Van Helsinga bezkonkurenční. Nemusí ani moc hovořit. Postačí mu grimasy a přehnaně einsteinovské vzezření. Sám Polanski bývá kritizován za chabější výkon, nicméně to nic nemění na tom, že se role strašpytle zhostil více než dobře. Ještě lépe a hlavně odhaleněji se představila Sharon Tate v roli Sarah. Polanského pozdější manželka byla právě tím, co oku diváka lahodilo obzvláště. Těm, co se rádi bojí při pohledu na šarmantního upíra, budiž lákadlem Ferdy Mayne coby hrabě.
Ples upírů je povedená parodie až groteska, v níž nechybí místo pro klasický hororový jev. Jako celek je odzbrojující a nepustí, jako zlehčení hrůzné klasiky je mimořádně kvalitní a až neuvěřitelně nadčasový. Přirozeně odpůrce hororových komedií dozajista tolik nenadchne. I když...