Dawn of the Dead (1978)

Český název: Úsvit mrtvých
Režie: George A. Romero
Rok výroby: 1978
Délka: 126 min (podle verze 115-156 min)
Země: Itálie/USA
Další názvy: Zombi; Zombie – Dawn of the Dead; Dawn of the Living Dead

Hrají:
Ken Foree … (Peter)
Scott H. Reiniger … (Roger)
David Emge … (Stephen)
Gaylen Ross … (Francine)
David Crawford … (Dr. Foster)
Tom Savini … (motorkář)
… a další

Základ filmu tvoří celosvětový problém s oživlými mrtvolami. Před těmi se jistí čtyři lidé ukrývají v obchodním domě, kde nalézají po řádném zabednění útočiště se vším, co je k přežití třeba. Nic však netrvá věčně. Jejich „skromného” příbytku si všimne banda motorkářů, která nemá v úmyslu projet nerušeně kolem.

Romerova zombie apokalypsa započatá snímkem Night of the Living Dead (1968) pokračuje právě Úsvitem. Snímkem, který lze stejně lehce milovat, jako nenávidět. Hranice je zde totiž značně tenká.

Atmosféra zpočátku útočí chaosem a divokou akcí. Situace lidstva je představena v nejkrajnější mezi a divák tak nemá šanci hledat kouska klidu. Když se tempo po zběsilé přestřelce plné krve a hnusu uklidní, přichází špetka deprese. Již zde však snímek částečně prezentuje jednu ze svých největších slabin, která je charakteristická pro film od chvíle, kdy dojde k nálezu obchodu. Zdlouhavost. Zbytečné natahování záběrů a scén, což filmu na jedné straně určitě škodí a diváka může po chvíli nudit. Právě v tom však lze spatřit formální klad, jelikož to koresponduje s Romerovým pojetím oživlých mrtvol. Ty se pohybují velmi pomalu. Pro Romera je zbrklost ve spojení se zombie tematikou nepřijatelná. Zkáza lidstva je představena jako pomalu se valící opar, proč tedy spěchat a bourat plíživý děs zbytečným střihem a umělým přišlapáváním plynu?

Byl zmíněn děs? Vězte, že zombie zde příliš nevystraší. Až na výjimky ani nevypadají odporně. Jsou jich kvanta, přesto není problém je obejít. Budí dojem, že nejsou hlavním artiklem filmu. Jako by zde hrály až sekundární úlohu a doplňovaly něco daleko důležitějšího, například poselství. To jen nahrává tomu, aby byl film skutečně chápán jako režisérova štiplavá kritika společnosti (jak se snímek obecně podává), i když je na pováženou, kolik diváků si tuto skutečnost vůbec uvědomí. Taktéž nelze s jistotou určit, co všechno je myšleno s Romerovou všudypřítomnou nadsázkou. Může o ní svědčit zvláště hudba.

Suď jak suď je tímto dosaženo jisté rozpačitosti. Snadnost obrany na jedné straně a nevyhnutelnost strašlivé smrti na straně druhé vytváří zásadní logickou nesrovnalost. Ta se přenáší i na výsledný dojem, který může upadnout v nebezpečí nejistoty mezi tím, zda se bát, nebo smát. K odeznění smíchu naštěstí Romero nepotřebuje žádné nepovolené prostředky. Stačí mu ty obvyklé. Například herecké výkony, byť mohou chvílemi svádět k podezření z přehrávání a přílišné horlivosti splnit režisérovy požadavky. Bylo navíc vybráno velmi šarmantní složení vůdčího týmu, k němuž později přispívá i známá tvář Toma Saviniho, který se na filmu podepsal i jako maskér. Jeho práci nelze nepochválit. Romerovi je vyčítáno, že většina jeho zombie v tomto filmu vypadá až příliš lidsky. Vzhledem k jeho poselství se však není čemu divit a osobně preferuji lidštější vzezření živých mrtvých. Jejich řádění pak vypadá naturalističtěji a osloví intenzivněji, jako zde, kde se několik záběrů pro silnější žaludky také najde. A k smíchu rozhodně nejsou.

Perličkou je, že jako konzultant byl ke scénáři přizván Dario Argento, jenž se také podílel na hudební složce filmu a taktéž stojí za zkrácenou střihovou verzí filmu pro Evropu, přesněji řečeno Itálii.

Film se v roce 2004 dočkal remaku, který se už více zaměřil na rychlejší tempo a více viditelného vtipu.