Don’t Look in the Basement (1973)

Český název: Ústav hrůzy
Režie: S.F. Brownrigg
Rok výroby: 1973
Délka: 89 min
Země: USA

Hrají:
Rosie Holotik … (Charlotte Beale)
Bill McGhee … (Sam)
Jessie Lee Fulton … (Jane St. Claire)
Robert Dracup … (Ray Daniels)
Gene Ross … (soudce Oliver W. Cameron)
Annabelle Weenick … (Dr. Geraldine S. Masters)
… a další

Charllote přijíždí do léčebné kliniky doktora Stephense, aby zde nastoupila jako nová zdravotní sestra. Po příjezdu se však dozví, že doktor nešťastně zemřel a nyní to tady vede doktorka Mastersová. Navíc ji doslova šokují zdejší podmínky a průběh léčby. Pacienti se zde volně procházejí po celém komplexu, na dveřích nejsou zámky a všichni se zde snaží žít, jako jedna rodina. Personál i duševně nemocní pacienti žijí společně a tento nový druh léčby má přinést kýžené ovoce. Jenže jak Charlotte brzy pozná na tomto místě je něco divného. Kromě doktorky Mastersové zde ve skutečnosti žádný další personál není, telefon nefunguje a někteří pacienti jsou velmi nebezpeční. Strach ji donutí pustit se do pátrání na vlastní pěst a odhalení šíleného tajemství tohoto místa. Tím však spustí děsivý koloběh událostí, který se už nedá zastavit a brzy jí půjde o holý život.

Tento film byl už tolikrát cenzurován a zkrácen, že kromě autorů už asi nikdo neví jak vypadal ve skutečnosti celý. Když ho v té době režisér Brownrigg natáčel jen s minimálním rozpočtem, absolutně nepředpokládal, že se jeho dílo stane nechvalně známé především u filmových kritiků. Přesto musím říct, že po jeho shlédnutí vůbec netuším proč se kolem toho dělat takový humbuk. Nic tak drastického a neetického tady k vidění není a pochybuji, že v těch čtyřech/pěti minutách které se vystřihly, bylo něco extra. Američany a především asi Brity pohoršovala svoboda bláznů v tomhle snímku a nějaké to gore, které se tu sem tam objevilo. Vzhledem k tomu, že znám spoustu filmů ze sedmdesátých let, si ovšem myslím, že v tomhle by problém být neměl. Film byl natočený za dvanáct dnů a stál okolo sto tisíc dolarů. Další triviálnosti si může počíst na IMDb i Wikipedii.

Děj filmu se odehrává převážně v komplexu jediné rozlehlé budovy, takže stačilo sehnat několik důvěryhodných maket a kulis a mohlo se v klidu natáčet. Hned od prvních minut je jasné, že tentokrát půjde spíš o psychologickou hru s divákovou myslí, než aby se zde konali nějaké ty jatka. Začátek sice vypovídal o něčem jiném, když hned v úvodní scéně zemře doktor Stephens, ale to byla na delší dobu jediné co mě zaujalo. Potom začala zmíněná psycho hra, kdy nám jsou postupně představeni všichni obyvatelé kliniky a jejich postižení. Pěkné bylo to, že každý z nich trpěl něčím jiným, ale když si změnili oblečení nebo odložili své charakteristické předměty, tak jsem v nich ztratil přehled. Když už nic jiného tak pacientka s panenkou se starala o zábavu skoro celý film.

Charakteristika jednotlivých postav byla na jednu pěkně různorodá a pestrobarevná, ale tvůrci to moc nedokázali prodat. Máme zde nymfomanku, která by si to nejraději rozdala s každým, bláznivého vojáka, soudce jenž na začátku vypadá jako největší retard, postupem času se vžije do role jakéhosi vůdce, černocha s lízátkem a milou stařenu. Tato směska nejrůznějších individuí mohla předvést solidní amfiteátr, ale povětšinu času většina z nich stagnovala a do krámu se hodili až při závěrečném masakru, který se rozpoutal.

Ano i krve se zde dočkáme, ale musíme si počkat až na závěrečných cca sedmnáct minut. To se konečně sestřičce Charlotte začíná dařit rozplétat děsivé tajemství místního blázince a tak nastal čas se jí zbavit. Stejně jako některých pacientů. Na scéně se tak objeví několik slabších gore efektů (vypíchnuté oko), ale většina vraždících scén je přerušena brzkým střihem, takže divák neuvidí vůbec nic až nakonec již ztuhlou mrtvolu na zemi. Tím pádem se ani samotná hororová atmosféra moc neposunula vzhůru a jediné co ji drželo při životě byl solidní hudební doprovod, který byl zvolen s citem a přesně pasoval k právě probíhajícímu ději.

Hlavní ženskou roli dostala dívka z přední strany playboye z roku 1972 Rosie Holotik, která mě ovšem kromě své hezké tvářičky ničím nezaujala. Podle mě se moc do hororového žánru nehodí. Její předvedený výkon jsem jí moc nevěřil, ale alespoň bylo po celou dobu na co koukat.

Ústav hrůzy je průměrným snímkem, který se snaží diváka především zaujmout po psychické stránce, ale jinak chudobný děj se rozjede až ke konci filmu. Herecké výkony některých pacientů se mi docela líbili, ale až na několik momentů mě žádný z nich nezaujal na tolik, abych na něho nemohl delší dobu zapomenout.