Český název: Devítiocasá kočka
Režie: Dario Argento
Rok výroby: 1971
Délka: 112 min
Země: Francie / Itálie / Západní Německo
Alternativní název: The Cat o’ Nine Tails
Hrají:
James Franciscus … (Carlo Giordani)
Karl Malden … (Franco Arno)
Catherine Spaak … (Anna Terzi)
Rada Rassimov … (Bianca Merusi)
Aldo Reggiani … (Dr. Casoni)
…a další
Slepec Franco Arno jednoho dne při večerní procházce s neteří vyslechne podivný rozhovor dvou mužů přímo před vchodem do výzkumných laboratoří. Když na druhý den zjistí, že se do laboratoří někdo vloupal a za záhadných okolností zemřel pod koly vlaku jeden z vědců, začíná mít divné tušení, že nepůjde jen o shodu okolností. Kontaktuje novináře Carla Giordaniho a pustí se společně do pátrání na vlastní pěst. Během něj začnou postupně odhalovat, jaký že se vůbec provádí v genetických laboratořích výzkum a že všichni pracovníci něco tají. Navíc brzy začnou přibývat další vraždy a je jasné, že vrah zametá za stopy, aby nebyl odhalen. Je jen otázkou času než se s ním novinář a slepec utkají tváří v tvář.
Jedná se o jedno z ranných děl Argentovy tvorby. Režisér otevřel brány italského gialla už rok předtím snímkem The Bird with the Crystal Plumage (1970) a natolik se mu tento žánr zalíbil, že v něm ještě mnohokrát pokračoval, což je pro jeho fanoušky jen dobrá zpráva. Bohužel od svého staršího bratříčka šla tentokrát kvalita lehce směrem dolů. Snímek je především opřen o svou kriminální zápletku a hororových prvků je zde jako šafránu. Což je na jednu stranu dobře, ale na druhou hororové fandy nudný příběh začne postupem času uspávat. I já sám jsem se musel hodně přemáhat, abych vydržel až dokonce. Mezi zajímavými scénami jsou totiž dlouhé pauzy vyplněné nezajímavým tlacháním, které zdržovalo od hlavní podstaty příběhu.
Atmosféra filmu má docela slibný rozjezd, který začne udávat tempo prvních minut. V nich uvidíme první pěknou vraždu na vlakovém nádraží a nic nenasvědčuje tomu, že jsme se měli nudit. Když se vzápětí odehraje další vražda vypadá to velmi slibně, ale…postupem času sledujeme jen dokola opakující se pátrání v laboratořích, kde se toho moc nedovíme. Snad jen, že je zde prováděn genetický výzkum na potlačení agresivních buněk. Zde se režisér dopustil několika zbytečných chyb, kdy nám začne rozvíjet osobní příběhy jednotlivých postav, ale děj jako by se zastavil. Ke konci se to konečně zase vrátilo do starých kolejí a ve finále atmosféra opravdu vygradovala do solidního extrému, které se u gialla očekává.
Dost bylo kritizování, teď je na řadě i trocha chvály. Hudební doprovod si vzal na starosti génius Ennio Morricone, jenž je zárukou kvality. Jeho melodické symfonie jsme měli možnost slyšet v desítkách nejrůznějších hororů, ale i jiných žánrových filmech. Kameru si vzal na starosti Erico Menczer a odvedl hodně slušnou práci. Divákům nabídl po většinu filmu vždy přesně to, co bylo v danou chvíli za potřebí. Do detailu zabrané vraždící scény jsou lahůdkou pro opravdové fajnšmekry. Škrtící scény a slintající oběti už jen dokreslují Argentovu smyslnost pro detaily. Škoda jen, že nezkrátil film o několik minut a nevystříhal nudné scény, které dost často brzdily rozjetý děj. Za celý film se objeví jen jedna erotická scéna, což je na italské giallo opravdu slabota.
Herecké výkony všech aktérů byly na průměrné úrovni a žádného z herců bych nějak nevyzdvihoval. James Franciscus se objevil například i v hororu Ultimo squalo, L’ (1981), nebo úspěšném krimi filmu Concorde Affaire ’79 (1979). To jeho filmový parťák Karl Malden má za sebou mnohem pestřejší kariéru. Objevil se například ve filmu Kiss of Death (1947), Boomerang! (1947), One-Eyed Jacks (1961), nebo ve filmu Birdman of Alcatraz (1962) nominovaném na čtyři Oscary.
Jedná se o průměrné giallo, které bohužel hodně srazily na kolena nudné pasáže. Jinak kostra celého snímku od kamery, přes hudbu až po Argentův osobitý rukopis stojí za jedničku. Bohužel musím říct, že prostředek filmu je tak uspávající, že mnozí z vás se asi ani nedočkají konce pokud si to potom nepřetočíte. Na film se určitě podívat dá, ale asi jen jednou.