Český název: Zámek hrůzy
Režie: Jan de Bont
Rok výroby: 1999
Délka: 112 min
Země: USA
Hrají:
Lili Taylor … (Eleanor Vance)
Liam Neeson … (Dr. David Marrow)
Catherine Zeta-Jones … (Theo)
Owen Wilson … (Luke Sanderson)
Bruce Dern … (Mr. Dudley)
… a další
Když se Jan de Bont pouštěl do tohoto hororu, pravděpodobně čekal od svého díla více než nominaci na cenu pro nejhoršího režiséra (Razzie Awards), kterou mu The Haunting přinesl. Díky těm složkám filmu, které se naopak povedly mimořádně dobře, však pro mě bylo ambiciózních 112 minut celkového času dobře koukatelných a přiznám se, že k tomuhle filmu se vždy několikrát za rok vrátím.
Hlavním dějištěm snímku se stal temný zámek a hlavními aktéry nespavci – lidé mající problémy se spánkem. K experimentu, který jim má pomoct potíže překonat, je sezve Dr. Marrow v podání “Schindlera” Liama Neesona, který se mimochodem stále neumí pohledně usmívat. Jenže ten k nim nebyl ohledně cílů svých testů zcela upřímný a celá akce se mu brzy vymkne z rukou – tím spíš, že zámek s příchodem dočasných obyvatel ožívá a na světlo moderního světa se dostávají minulé křivdy.
Prakticky se děj snímku omezuje na klasické schéma: dům je zlý a my nemůžeme ven. Vše protkává linie osobního příběhu jedné z postav, jenž vrcholí spolu s koncem hrůzné noci a bohužel se nevyhne pateticky dramatickému zakončení, které si s hororovým žánrem rozumí jen málo.
Z komorního obsazení – které čítá víceméně čtyři postavy, se tvůrcům podařilo vyrazit poměrně solidní herecké výkony. Výjimku tvoří snad jen poněkud toporná kreace Catherine Zeta-Jones coby bisexuální bohémky.
Zmiňovala-li jsem v úvodu k recenzi pozitiva Zámku hrůzy, měla jsem na mysli především jeho zvukovou a čistě vizuální stránku. Hudbu k filmu napsal jako jeden ze svých posledních filmových soundtracků legendární Jerry Goldsmith a povšimne si jí i audio-ignorant mého typu. Druhým snadno postřehnutelným pozitivem se staly poměrně působivé vizuální efekty, z nichž většina spadá spíše do digitální kategorie.
Jakkoliv výsledek nejspíš neuspokojil očekávání těch, kteří do filmu investovali, a nejspíš si jej do seznamu úspěchů nezapíší režisér, scénárista, ani herci, pro mě osobně Zámek hrůzy představuje mírně menší průšvih, než pro odbornou veřejnost. Jednak k němu mám iracionálně sentimentální vztah a jednak představuje žánrově ten typ filmů, které často vyhledávám. Soft horror s tajemným místem, příležitostnými lekačkami, který si člověk nenapíše do oblíbených filmů a přesto po něm sáhne, když potřebuje "něco na pozadí činnosti".