Český název: Noc oživlých mrtvol
Režie: George A. Romero
Rok výroby: 1968
Délka: 96 min
Země: USA
Hrají:
Judith O´Dea … (Barbra)
Karl Hardman … (Harry Cooper)
Marilyn Eastman … (Helen Cooper)
Keith Wayne … (Tom)
Judith Ridley … (Judy)
Kyra Schon … (Karen Cooper)
… a další
Možná bude pro začátek stačit, zmíním-li jméno režiséra – G. A. Romero. Muž, kterého lze bez přehánění označit za revolucionáře kinematografie a jenž je i ve třetím tisíciletí profesně aktivní. V době natáčení Night of the Living Dead (dále jen NLD) mu bylo osmadvacet let – nové nápady tedy podpořila i mladistvá odvaha “dělat věci jinak”.
NLD je “jiný” v mnohém. Především se stal jedním z těch snímků, které zahájily šňůru filmů o zombie. Oživlé mrtvoly zde získávají (vcelku prostou) image, která byla následně mnohokrát napodobována a kterou, troufám si tvrdit, nepřekonali ani ti režiséři, jenž mají dnes po ruce nové prostředky – především počítačovou techniku. Typické pohyby, bílé obličeje a monotónní mručení – tím Romero svoje mrtvoly obdařil a efekt se povedl. Tihle zombie se rovněž živí lidským masem, z čehož film vytěžil několik krásně nechutných scén.
Zvláštní kapitolu tvoří i kladní hrdinové, kteří divákovi nejspíš dvakrát sympatičtí nebudou (to je mimochodem další z novinek – “klaďáci” se nejeví úplně kladně). Zápletka je velmi prostá – skupina lidí se zabarikáduje v domě a snaží se čelit oživlým mrtvým. Jednotlivé postavy se v průběhu filmu dobře typologicky vyhraní a na řadu může brzy přijít i psychologie – začínají hádky, jak nejlépe čelit všudypřítomnému nebezpečí, zda je bezpečnější první patro či sklep a kdo se vydá pro pomoc. Objevuje se zde i jistý sexismus – ústřední postavy tvoří tři muži, ženy jsou spíše apatické a problémové. Feministkám se to líbit nebude, ale nejspíš to není zcela mimo mísu. Romero nebere ohledy na pokryteckou diplomacii.
Snímku NLD velmi sluší černobílé zpracování – troufám si dokonce tvrdit, že barva by zde spíše škodila (ačkoliv kolorovaná verze již od roku 2004 existuje). Kontrast mezi světlým vnitřkem domu, v němž se skupinka ukrývá, a tmavým okolím, ve kterém svítí jen obličeje oživlých mrtvol, tak dodává filmu nesmírnou amosféru. Místy takřka hraničí s dokumentem.
Pokud jde o prostředky, záplavy dolarů Romerovi na NLD z nebe nespadly. Ostatně – šlo o jeho první režijní počin a sponzoři se tak zřejmě obávali o své investice. Herecké příležitosti zde proto dostali zejména mladí nadšenci, kteří nevyžadovali vysoké honoráře. O improvizovaných podmínkách svědčí i fakt, že Romerovo jméno najdete v kolonce pro režii, scénář, kameru, střih i herce (vybral si pro sebe jednu z vedlejších rolí – novináře, který se ve filmu objeví jen na pár vteřin).
Na NLD navázaly dva snímky. Autorem prvního se stal opět sám Romero – a to v roce 1978, kdy vzniká Dawn of the Dead. Ten se od původního filmu liší pokusy o jistý nadhled – jakoby si Romero chvílemi dělal legraci ze své vlastní tvorby. V tomto pokračování si zahrál i Tom Savini, který o dvanáct let později natočil druhý ze snímků navazujících na NLD. Jeho počin nese zcela shodný název (NLD) a i dějová linie kopíruje původní snímek. Saviniho ambicí zřejmě nebylo natočit film, který by se stal uznávanějším než originál – zdá se, že šlo spíše o připomenutí a oslavu Romerova snímku. Ani jedno z jmenovaných pokračování se neukázalo jako průšvih – a v tomhle smyslu tedy NLD z roku 1968 nebyl nijak znevážen.
Netroufám si tvrdit, zda má NLD potenciál vyděsit i dnešního diváka. Osobně si myslím, že večerní projekce tohoto filmu by většinu současných fanoušků hororu v klidu nenechala. Nemám ráda "povinnou klasiku" - ať už se to týká literatury, filmu nebo čehokoliv jiného. Nicméně NLD by si znalec hororu skutečně neměl nechat ujít. Nejen proto, že jde o zcela přelomový snímek, ale zejména z toho důvodu, že je to dost dobrá strašidelná zábava.