České názvy: Upír nosferatu, Nosferatu – Fantom noci
Režie: Werner Herzog
Rok výroby: 1979
Délka: 107 min
Země: Západní Německo / Francie
Hrají:
Klaus Kinski … (hrabě Dracula)
Isabelle Adjani … (Lucy Harker)
Bruno Ganz … (Jonathan Harker)
Roland Topor … (Renfield)
Walter Ladengast … (Dr. Van Helsing)
Dan van Husen … (Warden)
… a další
Jonathan Harker je povolán svým šéfem Renfieldem k cestě do daleké Transylvánie, aby zde navázal obchodní spolupráci s majetným hrabětem Draculou. Bohatý podivín má velký zájem o koupi nemovitosti v Jonathanově rodišti. Za nepříjemnou cestou se skrývá kariérní postup a tak svědomitý Harker souhlasí opustit svou snoubenku a vyrazit do nehostinných hor. Události na zámku však záhy vezmou za své. Z Draculy se vyklube nenasytný vampýr toužící změnit jídelníček – krev rumunských Cikánů zřejmě už není, co bývala – a tak nastává hra o čas, kdy upír má, zdá se, prozatím náskok. Nakolik je německé město Wismar připraveno na příchod pána krys a fantóma noci ukáží až následující události…
Fantom noci X Symfonie Hrůzy
Uznávaný německý režisér Werner Herzog si jako předlohu pro svůj snímek zvolil nesmrtelné dílo F. W. Murnuaa – Nosferatu: Eine Symphonie des Grauens. S tématem nakládá velmi citlivě, téměř jako restaurátor, který pečlivě opracovává každý věkem chřadnoucí kamínek monumetnální staré zříceniny. Herzog dodává Nosferatu punc novoty, aniž by kradl jeho duši. Ta zůstává stále ukotvena v duši stavby, jejíž zdivo restaurátor opečovává impregnační tekutinou, aby kontrukce nechřadla a mohla stále uchvacovat přihlížející z nových časů.
Nosferatu X Dracula
Kterak Murnau nezískal práva pro natočení historicky prvního filmového přepisu Draculy, to je již pohádka nesčetněkrát převyprávěná, a proto necítím potřebu se k ní ve svém článku vracet. Ovšem pro náš účel je nezbytné si připomenout, že Murnauova „adaptace” je velmi uvolněná a se Stokerem se schází jen v zásadních meznících příběhu. Naproti tomu Herzog se rozhodl vměstnat někam mezi tyto dva pány. Důkazem toho není jen symbolické přejmenování postav, kterým vrací jejich jména z románu, ale rovněž také ve změně charakterových rysů. Kupříkladu Murnauův Hutter působí jako rozevlátý bohém, který vše bere na lehkou váhu a varování před nebezpečím útoku vampýra se vysmívá. Naproti tomu jeho reinkarnace Harker je spíše svědomitý puntičkář, na jehož tváři je zázrak spatřit úsměv. Připouští si existenci potencionálního nebezpečí, ale nesejde ze své cesty, protože se cítí povinen dostát svým závazkům. V tomto ohledu je mnohem bližší literární postavě, na jejímž základě byl vytvořen.
Od černobílého expresionismu k barevné depresi
Starý dobrý Nosferatu byl teatrálně rozpustilý a zárovně neuvěřitelně démonický. Herzogovo pojetí je oproti tomu neuvěřitelně chladné. V kontextu s žánrovým filmem často hovoříme o takzvaném mrazení, ovšem až v kontextu s tímto snímkem nabývá toto slovo svého prapůvodního významu. Barvy interiérů jsou studené, počasí kolem podzimně pochmurné a tváře aktérů bledé, místy téměř bezvýrazné. Výsledkem není ono příjemné mravenčení v zádech, ale skutečný fyzický chlad.
Ruku v ruce s vizualitou jde i hudební doprovod. Herzogův Nosferatu je v tomto směru úmyslně hluchý a davá tak vyniknout rádoby bezbarvému projevu jednotlivých herců. Hudba zazní jen ve chvílích nezbytně nutných. Jde o doprovod nikoliv nepodobný kostelnímu chorálu, což dodává snímku až apokalyptický ráz. Ten nabývá největších rozměrů ve chvíli, kdy Wismar zaplaví krysy a mor a celá společnost se začne postupně hroutit.
Klaus Kinski X Max Schreck
Možná jste někdy zaslechli, že existuje jistá spekulace, dle jejíchž předpokladů Max Schreck vampýra nehrál, ale skutečně jím byl. Ať už si o této „teorii” myslíme cokoliv, je třeba z ní vyvodit jednu důležitou věc – Max byl neskutečně sugestivním hercem. Nosferatu v jeho podání byl démon, téměř krystalické zlo. Naproti tomu Kinski připomíná i přes jistě velmi dobré namaskování spíše malou holohlavou, modrookou obludku, která se není schopna vypořádat se svou nesmrtelnou existencí. Kinski je nevyrovnaný upír. V tomto ohledu však lze spatřit jistý režijní záměr. Kinského strnulost při scénách upírových útoků už lze ovšem omluvit jen velmi těžko. Jsou to ony velmi sugestivní scény, které byly do putníku restaurovány z originálu.
Nosferatu předchází Hitlera
Nosferatu coby zosobněné zlo zasáhl německé dějiny mnohem dříve než nechvalně známý diktátor. Shodou okolností se mu to podařilo dvakrát, neb ve Fantómovi noci si roli Harkera zahrál Bruno Ganz, který o mnoho let později exceloval v roli Hitlera ve filmu Pád třetí říše. Bruno pojal roli Jonathana zodpovědně a jeho cíleně upjatý projev nenudí. Stejně jako projev jeho herecké partnerky Isabelle Adjani, jejíž vzezření tak trochu připomíná porcelánovou panenku. Po celý snímek je roztomile vykulená a nechme na divákově posouzení, jaké pocity to v něm vyvolá.
Za zmínku ještě stojí Roland Topor, který si střihl roli Renfielda. Jeho projev vzbuzuje rozporuplný pocit. V prvním třetině snímku je k sežrání sebepitvořivý, avšak s pokročilou minutáží začíná být jeho věčné uchechtávání otravné.
Dobrotivý čtenář snad odpustí, že jsem se ve svém článku primárně soustředil na konfrontaci recenzovaného snímku s originálem a nenahlédl na celou věc z poněkud širší perspektivy. Ovšem je-li přepis tak doslovný, jako je tomu v tomto případě, lze se neustálého srovnávání jen velmi těžko vyvarovat. Pro pana Herzoga z toho plynou jednoznačné body, protože až na mírná uklouznutí představitele hlavní role, nemám, co bych mu vyčetl. Herzog Nosferatu nevykradl, jak to dělávají s oblibou autoři remaků za oceánem, ale zacházel s ním jako s (mezi)národní památkou a to je třeba ocenit. Děsí mě byť jen pomyšlení, jak by takový snímek dopadl, pokud by se jeho zpracování ocitlo v rukách nějaké ziskuchtivé zahraniční produkce.