Český název: Čarodějnice
Scénář a režie: Robert Eggers
Rok výroby: 2015
Délka: 92 min
Země: USA / UK / Kanada / Brazílie
Alternativní název: The Witch: A New-England Folktale
Hrají:
Anya Taylor-Joy … (Thomasin)
Ralph Ineson … (William)
Kate Dickie … (Katherine)
Harvey Scrimshaw … (Caleb)
Ellie Grainger … (Mercy)
…a další
V polovině 17. století rodina farmáře Willa – kvůli neshodám se sousedy – opouští bezpečí osady a nové útočiště nalézá v daleké opuštěné divočině. Přestože jsou silně věřící a snaží se se vším vyrovnat písmem svatým, tvrdé životní podmínky a rozverné děti začínají utahovat psychologickou smyčku. A co teprve potom, až na Willova syna zaútočí čarodějnice?
Film tedy nabízí extrémní rozklad rodinných vztahů, v hororech dost častý jev, tady okořeněný několika zajímavými prvky:
Za prvé: Tvůrci představují čarodějnici (už po několika minutách) jako reálnou fyzickou bytost s tradičními atributy. To znamená, že má ráda děti, koupe se v jejich krvi, je to v podstatě žena upsaná duší satanovi a má dokonce schopnost levitace. Svádí chlapce v těle vnadné dívky, v jiných podobách je ale odporná stařena.
Za druhé: Nad bojem mezi dobrem a zlem lze polemizovat dlouze, ale ačkoliv snímek nepostrádá dusnou atmosféru a naturálně ukazuje “ducha doby”, některá rozhodnutí jdou proti logice. Postavy vedou konverzace o bohu, často se modlí, citují bibli, ale při prvních potížích sahají k teroru, nožům a sekerám. Nebo navzdory jasným důkazům mají pocit, že všechno musí na někoho hodit. (Příkladem budiž matka oblouzněná čarodějnicí, která si realitu neuvědomuje i přes fyzické zranění).
Za třetí: S tím souvisí i závěr. Boj o duši se samotným Satanem – tady v podobě černého kozla – je snad až příliš jednoduchý na to, čím vším postavy prošly. Rozhodně nevyžaduji depresivní finále za každou cenu, ovšem v tomto případě je to trochu nešťastné, protože druhá cesta by byla možná divácky atraktivnější.
Přesto jaksi nemám chuť se ve filmu příliš babrat, poněvadž za těch pár investovaných milionů předvedl víc než se čekalo a oproštěn od vteřinových lekaček připomíná poctivý horor z dílny bývalých mistrů žánru.
Když navíc k tomu přidám účinný hudební podkres (to hučení mi připomínalo scény s monolitem z 2001), samozřejmé herecké projevy (i od dětí) a vtahující vizuál, musím Čarodějnici v hodnocení trochu přilepšit.