Původní název: The Hound of the Baskervilles
Autor: sir Arthur Ignatius Conan Doyle
Rok vydání: 1902
Typ knihy: román
Vydal: George Newnes
Českých překladů díla existuje několik. Mně se dostal do rukou ten od Františka Gela v souboru Údolí strachu (The Valley of Fear). Vydala jej Mladá fronta Praha v roce 1974 a právě na tento Gelův překlad odkazuje i link v závěru recenze.
Sir Arthur Conan Doyle je populární především jako spisovatel, jenž silně ovlivnil detektivní žánr. Méně známé jsou jeho aktivity v oblasti sci-fi, hororu a spiritismu, jemuž propadl po smrti svého syna. Text níže stručně představí nejslavnější z jeho temných románů – Psa baskervillského.
Příběh začíná v londýnském bytě legendárního Sherlocka Holmese, který navštíví jistý doktor Mortimer. Na blatech totiž nedávno zemřel jeho přítel sir Charles Baskerville a do Anglie se ze Severní Ameriky vrací dědic baskervillského panství – mladý sir Henry. Důvodem Mortimerova znepokojení je dávná pověst o bestii, která usiluje o život všem Baskervillům. Sir Charles totiž dle jeho názoru zemřel hrůzou – několik metrů od jeho těla byly nalezeny stopy obrovského psa. A tak je Holmes pověřen vyšetřením celého případu a ochranou mladého dědice, na něhož snad v odlehlých koutech Anglie čeká nebezpečí…
Příběh je reader-friendly zejména z důvodu poměrně nízkého počtu aktérů. Kromě výše zmíněných žijí na blatech už jen sloužící Baskervillů – manželé Barrymoreovi, sourozenci Stapletonovi a podivínský pan Frankland, který se nejraději ze všeho soudí – “Někdy zahradí nějakou cestu, a pak provokuje obecní radu, aby na něm soudně vymáhala odpíranou služebnost a aby ho donutila cestu zase uvolnit.” K jeho koníčkům patří i špehování nepočetného obyvatelstva blat hvězdářským dalekohledem. Kromě jmenovaných zasáhne do děje už jen uprchlý trestanec, skrývající se na blatech.
Mnohé pasáže jsou věnovány popisu atmosféry blat – podivného prostředí, v němž je snadné se ztratit a utonout a jehož tajuplnost dokreslují kamenné stavby (ve stylu Stonehenge) pocházející z období neolitu. Do těchto ponurých kulis zasadil Doyle starý zámek rodu Baskervillů, všechny aktéry příběhu a v neposlední řadě hrůznou bestii – obrovského psa, který si má dle legendy brousit zuby na každého, v němž koluje baskervillská krev. Nesporným hororovým prvkem je také “nadpřirozené zlo”, jež je se psem spojováno a o jehož existenci či neexistenci rozhodnou až závěrečné akční pasáže.
Přesto, že původní verze i většina překladů zachovává mírně archaický slovník (příležitostně se v textu vyskytnou vysvětlivky), čte se celý příběh velice lehce a lze jej zvládnout jako “jednohubku”. Doyle mistrně buduje dějovou linii i atmosféru a zpestřuje text střídáním metod vyprávění – část příběhu je sdělována “objektivně”, část doktorem Watsonem, něco se dozvíme z dopisů…
Pes baskervillský se oprávněně dočkal řady filmových hororových adaptací a i po dlouhé době od svého prvního vydání zůstává vyhledávanou a zábavnou četbou, která dělá “klasice” u současného čtenáře dobré jméno.