Český název: Podstata strachu 12: Ozvěny
Režie: Rupert Wainwright
Rok výroby: 2009
Délka: 42 min
Země: USA/Kanada
Hrají:
Aaron Stanford … (Stephan)
Camille Guaty … (Karen/Zelda)
Eric Balfour … (Maxwell)
Gerard Plunkett … (Dr. Wolfram)
… a další
Přátelský a poněkud stydlivý Stephan se právě nastěhuje do nového domu. Již delší dobu pokukuje po své kamarádce Karen, které rovněž není lhostejný, jenže mu chybí odvaha, aby ji vážně oslovil. Místo toho raději začne chodit k psychiatrovi, protože začne mít podivné vize z minulého života. Během hypnózy se rozpovídá o jistém Maxovi, který v jeho domě žil před mnoha lety se svou přítelkyní Zeldou. Zdá se, že Stephan by mohl být jeho inkarnací a vidí všechno, co Maxwell před léty udělal. On byl totiž rváč a nájemný vrah, který zřejmě svou krásnou dívku zavraždil. Doktor mu samozřejmě nevěří, ale Stephan pomalu přestává rozeznávat, co je realita a co jen vidina z jeho předchozího života. Což může mít nedozírné následky…
Moc jsem nevěřil, že by mě právě tato zápletka mohla moc bavit, ale dvanáctá epizoda Podstaty strachu nakonec dokázala docela mile překvapit. Hlavní zásluhu na tom měl především samotný přístup Ruperta Wainwrighta, který velmi pěkně promíchal přítomnost s minulostí a zároveň z toho nevznikl chaotický guláš plný zběsilého střihu. Což se samozřejmě kladně projevilo i na samotné atmosféře a mém pohledu na dané téma.
Je ovšem pravdou, že ostýchavý Stephan si mé sympatie příliš nezískal, ale za to Eric Balfour ano. Přitom jsem ho až doteď měl za dost průměrného herce, nebo se spíše moc často objevoval v nepříliš kvalitních filmech. Kdežto tady měl svoje charisma, odvedl slušný výkon a po zásluze patřil k tomu nejlepšímu, co nám Ozvěny nabídly. Nesmím však samozřejmě opomenout ani půvabnou Camille Guaty, která se své dvojrole zhostila rovněž v rámci svých možností vcelku obstojně. Především pak kokety Zeldy. Tento díl nám sice nenabídne hutnou dávku napětí, ale to neznamená, že by mysteriózní atmosféra neměla své kouzlo. Jak už jsem poznamenal, hlavně minulost byla ztvárněna téměř bezchybně. Interiér, hudba, tanec, šaty – prostě vše co k začátkům dvacátého století patřilo.
Závěr se snažil nebýt jen tuctovou podívanou, protože zápletka jako taková zrovna originální myšlenkou nehýřila a musím říci, že se jim to i povedlo. Nedočkáme se sice žádného šokujícího vyvrcholení, ale ani se naštěstí tvůrci nevydali na tenký led, kdy by dali průchod své přebujelé fantazii. Vsadili na méně používanou, leč i tak lehce profláknutou dramatickou vložku, která nakonec skončila jinak, než kam směřovaly předešlé minuty. I tak však s touto variantou bude dost lidí počítat.
Dvanáctý díl si tak nakonec ode mě vysloužil lehce nadprůměrné ohodnocení. Hlavně tedy Eric Balfour za svůj přístup a výkon.