Masters of Horror: Family (2006)

Režie: John Landis
Rok výroby:  2006
Délka:  58 min
Země: USA

Hrají:
George Wendt … (Harold Thompson)
Meredith Monroe … (Celia Fuller)
Matt Keeslar … (David Fuller)
Haley Guiel … (Sarah)
Kerry Sandomirsky … (Jane)
… a další

Představme si báječně upravenou, čistou a malebnou ulici amerického maloměsta: Kolem kvalitní silnice stojí útulné domečky se zahrádkami, děti si hrají s míčem, jezdí na kolech, za nimi pobíhají pejskové a ptáčci cvrlikají na rozkvetlých jabloních. Před jedním domem, jež upoutá francouzským oknem, je obzvláště upravená zahrádka a cihlová poštovní schránka, která zas a znovu poukazuje na to, že majitel domu je šikovný kutil. Zevnitř se line líbivá swingová skladba Jesus gives me water od Dixie Aires. Prolétneme kukátkem na dveřích a sledujeme úzkostlivě čistý vnitřek domu, kde prach nemá nejmenší šanci. Na stolečcích jsou květiny, na zdech visí milé obrázky, v obýváku je vkusně umístěný peršan. Přesuneme se do sklepa, odkud se příjemná hudba ozývá, a projdeme se mezi policemi se spoustou věciček, bez nichž se kutilové neobejdou, a teď už vidíme toho šikovného pána, který se tak krásně stará o svůj domov. Je trošku obtloustlý, ale jinak byste na něj nedali dopustit. Následně si ten pán nasadí plynovou masku, odlije trošku čiré tekutiny do konve a přesune se ke staré vaně stojící uprostřed sklepa. Pak onu tekutinu vylije na mrtvolu starého muže, co ve vaně leží. Zakouří to a zanedlouho už z mrtvoly krásně odpadává maso. Poté, co z lebky efektně vyteče oko, zazvoní budík na jednu hodinu odpolední. Ten šikovný pán si sundá plynovou masku a prohlásí vesele: „Promiň, tati, je čas na oběd.”

Toto není pokus o Rebelaisovský popis, ale úvod recenze, v němž stručně popisuji právě první scénu z další epizody projektu Masters of Horror, která tentokrát nese nevinný název Family. Zatímco v minulém díle měly hlavní postavy co dočinění s nadpřirozenou silou, která mění lidi na šílence, zde řádí docela jiné monstrum. Už samotným začátkem jsou porušeny zásadní hororová pravidla, která říkají, že monstrum je něco neznámého, jehož podstata se odkryje až po nějakém čase řádění. Zdejší monstrum je divákovi známo hned v úvodu a je zároveň i hlavní postavou. Ano, je to ten šikovný pán jménem Harold (George Wendt), který žije v podstatě spořádaným životem, pouze s jedním, opravdu specifickým koníčkem – občas někoho zabije, rozvaří, a z jeho kostí si postaví člena rodiny, se kterým si povídá, hraje, ale také se s ním někdy pořádně pohádá. A protože zrovna nemá šťastné období se svou kostnatou manželkou, přemýšlí, že by si mohl sehnat jinou. Shodou okolností se do vedlejšího domu přistěhoval manželský pár, a manželka je opravdu pořádná kočka. Potencionální náhrada je tedy na dlani.

Bylo by scestné prohlásit, že se epizoda Family snaží diváka nějakým způsobem vyděsit. Záběrů spadajících do hororové kategorie je jen pár a jde převážně o krvavé záběry z „výroby” členů rodiny. I tyto okamžiky však kontextuálně zachází až do úsměvnosti, především díky výborně zvolené hudbě, kterou Harold poslouchá. Křesťanské písničky v černošském blues a jejich zajímavé texty přímo skvěle pasují k jednotlivým záběrům a dodávají jim alegorické významy. Například když Harold omývá zkrvavenou kost vodou, zní z přehrávače naléhavě: „Wash… wash my soul in water.” Stejně tak úprava další mrtvoly v kyselině je doplněna písní s textem „Wash me in the water, wash me in the water,” při níž pak skutečně následuje záběr na živou ženu, kterou Harold ve vaně koupe. Těchto leckdy až parodických momentů je zde více a proto nemohu ani krvavé záběry zařadit do hororového šuplíku. Stejně tak pohledy na hotovou rodinku mohou být děsivé možná pro ty, kteří se vždy třásli strachy z kosterního modelu ve škole, ale v podstatě se o hororové prvky nejedná. Jediné, co z tradičního hororu zůstalo, je implicitní poukázání na vraha v sousedství, ale Family ani tak nekráčí ve šlépějích děsu. Raději se vydává jinou, mnohem zábavnější cestou.

Víc než cokoli jiného je tento díl sondou do života osamělého Harolda, který je sice zrůda, ale v mnoha scénách není těžké na to zapomenout. Umělá rodinka totiž v Haroldových představách ožívá a často se místo oblečených koster objeví herci, kteří symbolizují postavy tak, jak vypadaly za svého života. Až když si divák na tuto fiktivní, ale také funkční formu psychologické sondy zvykne, pak teprve začne chápat jak Haroldův psychický stav, tak samotný název epizody. V podstatě tedy sledujeme rodinný život, kde dědeček čte vnučce pohádky, babička šije svetry, manželka si čte časopisy a Harold jako zlatíčko sedí uprostřed a všichni ho mají rádi. Vnímaví diváci si také zde najdou své místo pro úsměv, když budou sledovat hádku Harolda a jeho (samozřejmě mrtvé) manželky, která mu bude hystericky vyčítat: „Chceš mě vyměnit! Chceš mě vyměnit!” Vykreslení pocitů a motivů hlavní postavy je doplněno dalšími Haroldovými představami, které mají často také sexuální motiv. Pochvalu za herecký výkon si tak zaslouží nejen George Wendt, ale i všichni ostatní, kteří své herectví v těchto zvláštních záběrech zvládli velmi expresivně. Zejména pronásledovaná sousedka v podání Meredith Monroe předvádí ukázkové herectví, když v jedné scéně Haroldovi opravdu sugestivně nabízí orální sex. Na známého Matta Keeslara (Dům v růžích), který se ujal role souseda Davida, žádná příběhově fiktivní scéna nezbyla. Přesto však za výkony ostatních herců nezaostává a společně s nimi zdárně sekunduje Wendtovi.