Úvod
Film Drag Me to Hell (Stáhni mě do pekla) byl v širší hororové komunitě relativně ostře očekáván, neboť se jednalo o velký návrat Sama Raimiho k jeho počátkům. Ten, poté co třikrát nechal úspěšně poletovat mezi newyorskými mrakodrapy jistého mladíka, sepsal se svým bratrem jednoduchý příběh o mladé dívce, na kterou je cikánskou šamankou vyslána kletba, jejíž sílu obsahuje samotný název Raimiho zatím posledního hororového zářezu. Finančně snímek nepřekvapil, zato kritiky byly veskrze dobré. O hudbu se postaral legendární Christopher Young (možná proto, že má s peklem už nemalé zkušenosti), jehož výsledné dílo vzešlo v létě tohoto roku pod taktovkou Lakeshore Records.
Rozbor a hodnocení
Bránu do pekla otevře Young stylově a velkolepě hned v první skladbě pojmenované jednoduše “Drag Me to Hell“. Jenže to ještě netušíte, co na vás tento mistr dramatičnosti připravil! Následuje totiž skladba druhá – “Mexican Devil Disaster“. Brnkání na vaše nervy, nervozita a nevyzpytatelnost, to všechno jsou Youngovy trumfy, které využívá k nahnání pocitu hmatatelného strachu. Přidejte si zběsilé gradace, které občas nelze dopředu vůbec vytušit a máte tu hororový mix na druhou.
Jediným okamžikem, kdy vás tento soundtrack nebude chtít pohltit hrůzou je trojice velmi podobných oddechových skladeb s pořadovými čísly 3, 7 a 11. Všechny trvají kolem dvou minut a jsou nevinné a krystalické jako boží mráček. Obvykle však slouží jen jako malé zklidnění před mohutným frontálním útokem na vaši nervovou soustavu. Ten přichází již se čtvrtou “Lamia“, kde vás v úvodu vyděsí snad ďáblův smích samotný a peklo se zhmotní ve vašem pokoji. Tajuplné zvuky, skřípající smyčce a napětí, které se dá krájet.
Pozitivní rozhodně je, že se tento koncept skladeb téměř vůbec neohrává! Naopak, toužíte se zaposlouchat ještě hlouběji do kompozice, která svou úderností odzbrojuje. Za zmínku pak rozhodně stojí “Loose Teeth“, kde se pečlivě ztvárněná nejistota mění v dramatickém oblouku na smršť hudebních motivů. Podezírám Younga, že při nahrávání tohoto soundtracku musel samotné peklo osobně navštívit. Vlastně počkat, on už tam vlastně byl – v roce 1987! Inspiraci z Hellraisera ututlat samozřejmě nejde – v mnoha případech je tížívá atmosféra doplněna o zvuky připomínající řetězy, zvonečky apod. (stejně jako v Hellraiserovi), které ještě více posilují výsledný efekt.
A co předvádí Young na závěr? To je již pochod samotným peklem, respektive koncertem v pekle (aneb poslední “Concerto to Hell“). Zběsilost dosahuje v některých pasážích maxima, hudba bere dech. Vřele doporučuji poslech ve večerních hodinách ve ztemnělém pokoji a mohu vás ujistit, že husí kůže budete mít na rozdávání.
A ještě jednu věc oceňují. Celkovou gradaci soundtracku, která krom tří výše uvedených oddechových záležitostí neustále navyšuje obrátky jako dobře namazaný stroj. Důvodů, proč nedávám hodnocení maximální ale existuje taky několik. Všechny ale zastiňuje jeden jediný – O.S.T. Hellraiser se překonat nepodařilo.
Dostupnost
Několik měsíců starý soundtrack lze samozřejmě snadno pořídit, cena se pohybuje standartně kolem pěti stovek.
Seznam skladeb
- Drag Me to Hell (02:32)
- Mexican Devil Disaster (04:33)
- Tale of a Haunted Banker (01:52)
- Lamia (04:06)
- Black Rainbows (03:24)
- Ode to Ganush (02:23)
- Familiar Familiars (02:11)
- Loose Teeth (06:31)
- Ordeal by Corpse (04:35)
- Bealing Bells with Trumpet (05:12)
- Brick Dogs a la Carte (01:46)
- Muttled Buttled Brain Stew (02:51)
- Auto-Da-Fe (04:31)
- Concerto to Hell (05:58)
Celková doba: 52:25
Christopher Young přepisuje měřítka hororové hudby a to co jsem ve svých minulých recenzích označil za hororovou skladbu bylo oproti tomuto jen malým vývarem. On je zkrátka ten, který za hororem přímo kráčí, nevyhýbá se mu, naopak vás chce dostat do kolen. Přepisuje měřítka hororové hudby stejně jako tento rok James Cameron se svým Avatarem udělal ze všech letních blockbusterů posledních deseti let skromné filmečky. Po doposlouchání si říkáte, že nic hororovějšího zkrátka asi dlouho neuslyšíte.