Úvod
Moucha je volným remakem stejnojmenného titulu z roku 1958. Film vypráví o vědci, který vynalezl teleportovací zařízení, jenže během testování se jeho DNA promíchá s geny obyčejné mouchy. David Cronenberg pojal svou verzi opravdu velkolepě, sám toto dílo považuji za vůbec nejvydařenější horor tohoto slavného tvůrce. Moucha se stala klasickou záležitostí 80. let. Vydatné obrazové orgie se snažil podpořit svou hudbou i Howard Shore, jehož soundtrack vydalo Varese Sarabande. Je s podivem, že se tak stalo až v roce 1994, tedy osm let po premiéře filmu.
Hodnocení a rozbor
Nejdříve několik vět k úvodníku, respektive skladateli. Howard Shore je s Cronenbergem spjat od začátku své kariéry, neboť jeho prvním ozvučeným filmem byl Scanners. Dodnes má samozřejmě na kontě už mnoho hitů a spoustu ocenění, z nichž nejvíce září zlatý plešoun za prvního Pána prstenů. Moucha však byla teprve jeho třetím dílem a vůbec poprvé Shore řídil své vlastní těleso – londýnský filharmonický orchestr.
Jako celek je Moucha relativně poklidný soundtrack. Skladatel se zaměřuje především na vylíčení tajemné atmosféry či pocitu nejistoty, který věští něco zlého. Shore samozřejmě občas přitvrzuje a nabízí hororové napětí. To sice místy působí malinko zastarale, některé skladby jsou ale úchvátné pořád („Stathis Enters”). Od čtvrt století starého kousku zkrátka nečekejte nic, co jste už neslyšeli někde jinde – pozitivní však rozhodně je, že ani tak tato kompozice současného posluchače neurazí.
Hlavní motiv se mi zdál kupodivu špatně rozpoznatelný, takže soundtrack pro mě postrádal pevnější kostru. Možná za to mohla série krátkých vsuvek (délka v rozmezí 30 – 50 s), které se asi nedají nazvat jinak než zbytečnými. Shore ani jinde příliš neplýtval časem – žádná skladba nepřekročí tříminutovou stopáž a i přes 23 kousků dostaneme jen něco přes půlhodinu hudby. To je ale s ohledem na současnou „módu” dvakrát delších soundtracků spíše klad.
Zlověstnou depresi, kterou skladatel vytvořil, asi nejvíce doceníte, když se zní vyklube i něco dynamičtějšího. Jednak tu máme velkolepé fanfáry, načež i dramatické smrště (třeba „Jump”) a to vše se nejvíce projeví v samotném závěru soundtracku, který považuji za nejlepší. Třeba „The Creature” mě příjemně překvapila svým návratem do děsivější roviny, která dokonce končí nervydrásající gradací. A když k tomu připočteme ještě několik poslední kousků („The Finale”), dostáváme se na hezkou šedesátku.
Seznam skladeb
- Main Title (1:52)
- Plasma Pool (1:51)
- The Last Visit (2:22)
- Stathis Enters (2:17)
- The Phone Call (2:03)
- Seth Goes Through (2:02)
- Ronnie Comes Back (0:52)
- The Jump (1:19)
- Seth And The Fly (1:41)
- Particle Magazine (0:58)
- The Armwrestle (0:57)
- Brundlefly (1:41)
- Ronnie’s Visit (0:33)
- The Street (0:43)
- The Stairs (1:24)
- The Fingernails (2:31)
- Baboon Teleportation (0:55)
- The Creature (2:05)
- Steak Montage (0:55)
- The Maggot / Fly Graphic (1:32)
- Success With Baboon (0:55)
- The Ultimate Family (1:55)
- The Final (2:45)
Celková doba: 36:08
Hodnotit starší soundtracky jednoduše není snadné. Je ale fajn, když si posluchač uvědomí, že i přes mírný nános prachu dokáže stále objevovat hudební drobky, které nezestárly. Hudebně možná Moucha není veledílem typu Hornerových Vetřelců ze stejného roku, ale i tak jsem se opět rád na chvíli zaposlouchal do tónů, které děsily obecenstvo před více než dvaceti lety. A navíc - jak všichni víme - Moucha je především o obraze samotném.