Hellraiser: The Chronicles (Chris Young, Randy Miller)

Úvod

Hellraiser Chronicles je trojdisková edice obsahující hudební stopu někdejší trilogie Hellraiser, která se do dnešních dnů rozrostla o dalších pět pokračování. Původní myšlenka filmu se točí kolem skládací kostky, která je branou do pekla. Byly to právě první tři filmy, které se do historie hororu ze všech osmi zapsaly jako nejlepší.

Vydavatelství Silva Screen Records potěšilo v roce 2003 fanoušky, kteří si rádi prvotní trilogii připomínají, právě zmíněnou lahůdkou. Pro mnohé z nich se stala nalezením vysněného pokladu. Klenotů je však obecně málo, tudíž se na každého nedostalo. Jako v případě jiných mimořádně podařených děl, i v tomto zůstala produkce daleko od sériové výroby. Do světa vtrhlo pouze 3000 kusů limitované edice, čímž se zajistila určitá atraktivnost produktu. A pochopitelně i nemalá cena, stoupající s úbytkem balíčků na skladech obchodů. Mezi skalními příznivci se rozvířila bitva o to, komu se podaří sběratelský kousek ukořistit. Komu se to podařilo, zvýšil si u ostatních kredit, komu ne, tomu zbyly oči pro pláč.

Samotné balení vypadá velmi vkusně. Je to rozkládací krabička, kompletně z matného papíru, která při úplném otevření vypadá jako klasický kříž, z něhož lze s trochou zručnosti sestavit kostku. Motivy z filmového artefaktu tu samozřejmě nechybí. Obalu vévodícharakteristický háček zabodnutý do kůže. Uvnitř číhá podobizna kostku držícího Pinheada a velmi dobře schovaný booklet. Nachází se v roztomilé kapsičce, jejíž vnitřek připomíná pohled do břicha. Knížečka obsahuje opravdu cenné informace a obrázky. Všudypřítomné jsou Pinheadovy citáty. Jsou téměř na každé stránce, dokonce i na obalu. Největší potěšení, nebo, chcete-li, nejlepší utrpení, ukrývají tři vedle sebe položené disky, lišící se na první pohled jen nápisem filmu, jehož hudbu obsahují. První dva díly má na svědomí Christopher Young, třetí Randy Miller.

Chris Young – Hellraiser

Celou pekelnou ságu otevírá patřičně temný motiv. Znalci filmu jistě potvrdí. Během úvodu přirozeně dochází k definici melodie, která by měla celý koncept charakterizovat. Již zde se jí daří poměrně slušně gradovat, a to běží v případě filmu teprve titulky, říkáte si. Pro někoho je to možná důvod ke zvědavosti, bude-li se Young držet i nadále standardu, jakým byl masivní nájezd a dokáže-li přijít s patřičným překvapením.

Z obdobných spekulací posluchače bez obav vyvede hned druhá skladba. Z pomalého valčíku přechází do grandiózní dramatičnosti, která nenažene strach jen otrlému nebojsovi.

Následující kompozice se nese v duchu tíživé temnoty a hned u čtvrté stačí zavřít oči a nebude je chtít otevřít, protože napodobení řetězů je tak přesvědčivé, že máte pocit, že když je otevřete, uvidíte Řád řezné rány. Pokud vás lehčí konec uchlácholí je otevřít, se začátkem „Reunion“ je hezky rychle zase zavřete, o honičce v druhé půlce sedmého kousku ani nemluvě.

Názvem osmé skladby (In love´s name) se nenechejte zmást. Tedy pokud tou láskou pro vás není peklo. K tomu vás následně budou přemlouvat „The cenobites“ a disponují k tomu vskutku neobyčejným zvukovým arzenálem. A zvony. První zřetelný okamžik, kdy Young sáhl k reálnému zvuku, i když patřičně zkreslenému, je právě zde. Není to samozřejmě laciná vycpávka, ale přesně naaranžovaný element. I přes klidnější part je jasné, že jde pouze o předehru k nervy drásající hře při desáté skladbě. Pokud už vám to stačilo a jste při ní nezdravě bledí a zkamenělí, pak vás jedenáctá „Re-resurrection“ rozhodně nezotaví a „Uncle Frank“ už ani neposlouchejte, nebo začnete strachem řvát a do závěrečné čtrnácté „Another puzzle“, mistrovského zakončení, určitě zemřete. Najdou po vás jen rozloženou kostku od Silva Screen. To myslím smrtelně vážně.

Rozsudek

Hudební ztvárnění Hellraisera je samo o sobě, tj. bez obrazové podpory, děsivé. Mráz běhá člověku po zádech už od prvního tónu. Později se přidává nefalšovaný, surový strach. Hutný zvuk, napodobeniny reálných zvuků, nečekané gradace ve chvíli, kdy to vypadá, že už to výš ani nejde, prostě mrazivý hororový koktejl. Poslech v noci rozhodně nedoporučuji těm, kdo jsou náchylní k panice, mají srdeční potíže, jsou sami doma a vlastní výkonnou zvukovou aparaturu. Soundtrack opravdu stojí za poslech a dělá čest svému filmu. Young vytvořil absolutní vrchol hrůzostrašné hudby a ukojil tak i ty nejnáročnější posluchače. Není divu, že si mohl pohrát i dále. 100%.

Seznam skladeb

1. Hellraiser
2. Resurrection
3. Hellbound heart
4. The lament configuration
5. Reunion
6. A quick death
7. Seduction and pursuit
8. In love´s name
9. The cenobites
10. The rat slice quartet
11. Re-resurrection
12. Uncle Frank
13. Brought on by night
14. Another puzzle

Chris Young – Hellbound: Hellraiser II

V případě druhého dílu se Young už s ničím nepáře. Žádný temný úvod, ale rovnou po hlavě do masivní palby. Motiv trochu zaskočí tím, že neopakuje svého předchůdce. To je ovšem příjemná zpráva. Mohlo by to napovědět, že celý soundtrack bude tak trochu jiný. Nejpozději v momentě, kdy úvodní motiv sklouzne do hladin fantasy a uvědomíte si, že je to celé tak nějak pompéznější, velkolepější, na konci vás možná napadne- vyzrálejší.

Pokud jde o melodie a jejich rozmanitost, je dvojka rozhodně vyzrálejší. Větší propracovanost je znát, na uši posluchače jsou kladeny větší nároky, je třeba se více soustředit. Young vedle odzkoušených vychytávek přidává i „divočinu“ v podobě rytmů z džungle, nebo třeba cirkusové zvuky, které obojí vrcholí v „Hall of mirrors“.

Odkaz na první díl je znatelný až ve třetí skladbě. Dochází zde přímo k převzetí jednoho z dílčích motivů. To se dále již neopakuje, jakákoli napodobenina zůstává pouze napodobeninou, ke kopírování nedochází.

Prvních pět skladeb se nese spíše v duchu velkoleposti. Teprve od šesté se projevují snahy vzbudit paniku a strach a znatelně se potemňuje, takže až do konce se částečně vracíme k atmosféře tajemného děsu, zde umocňovaného novými zvuky. Na svědomí to má skutečnost, že v případě filmu je někdy v těchto chvílích hlavní hrdinka v pekle. Hudba jej ve mně vykreslila neobyčejně věrohodně. Skladba „Leviathan“ mě pak totálně uzemnila, protože když jsem se odpoutal od snímku, donutila mě kovovým motivem představit si před sebou pekelného terminátora. Jedním z dalších vrcholů je „Chemical entertainment“, úplně jsem se viděl v labyrintu a bál se těch vyjících výkřiků, v Youngově podání samozřejmě namíchaných z bůhvíjakých nástrojů. O vynikajícím závěru je škoda mluvit.

Rozsudek

Druhý díl je celkově méně děsivý, zato je pojatý znatelně progresivněji a velkolepěji. Střídá se v něm spousta nových motivů a zvuků, dokonce i lidské hlasy. Je to vynikající mix hororu s fantasy a po předchozím čistém děsu je to příjemné zpestření vzduchu kolem uší. Pokud nejnáročnějšího posluchače neuspokojilo první CD, pak druhé zaručeně. Právem za něj Young dostal v roce 1990 Saturn Award. 100%.

Seznam skladeb

1. Hellbound
2. Second sight seance
3. Looking through a woman
4. Something to think about
5. „Skin her alive“
6. Stringing the puppet
7. Hall of mirrors
8. Dead or living?
9. Leviathan
10. Sketch with fire
11. Chemical entertainment
12. Obscene kiss
13. Headless wizard
14. What´s your pleasure?

Randy Miller – Hellraiser III: Hell on Earth

Třetí a bohužel poslední disk nese na zlatém ornamentu kostky stříbrný nápis Hellraiser III. Už od prvních tónů jasně mizí Youngův rukopis. Hudba je přímočařejší, akčnější, méně vzrostlá. Úvodní motiv dává tušit rychlejší spád díla (připomíná to Aliens, ovšem rychlejší a dramatičtější). Co se v něm objeví zcela zřetelně, je odkaz na předchůdce, i když v řádné variaci. Druhá kompozice se nese v úderném tempu a je mimořádně dramatická. Poprvé za celého Hellraisera je v ní i světlá chvilka, poskytující prostor pro malý a velmi rychlý oddych. Následuje totiž sborové trauma.

Čtvrtá skladba trvá skoro 13 minut a vyniká excelentní propracovaností. Od již zmíněné úderné akce až po tklivé smyčce a dechy, které navazují na nejpůvodnější Hellraiserovský motiv z prvního dílu.

V podobném duchu pádí dílo až do samotného konce a skoro se nezastaví.

Rozsudek

Youngem vysoko nastavenou laťku Miller nejen, že přeskočil s přehledem, ale dokonce ji posunul ještě o pár čísel nahoru, chtělo by se mi říct. V jistém ohledu ano. Miller je masivnější, akčnější, živější, zkrátka krvavější. Nicméně z Younga vyšel a byl to právě Young, kdo přišel s těmi děsivými nápady. Millerovi se však každopádně podařila samostatná pekelná jízda se vším všudy a udržel standard velmi vysoko. 99-100%.

Seznam skladeb

1. Hellraiser III: Hell on earth
2. Back to hell
3. Cenobites´ death dance
4. Pinhead´s proteges/ The devil´s mass
5. Come to daddy
6. Gothic rebirth
7. Emergency room
8. Mind invasion
9. The pillar
10. Elliot´s story
11. Shall we begin?

Shrnutí

V souhrnu nelze říci, kdo z těch dvou pánů odvedl lepší práci a který ze tří disků je nejlepší. Každý charakterizuje dokonale svůj film. První je děsivý a temný, druhý je bombastičtější a fantastičtější, třetí je svižnější a spojuje v sobě část obou předchozích plus akci. Záleží na každém, co se mu víc líbí.

Dostupnost

Již z úvodu zřejmě vyplynulo, že sehnat tuhle záležitost je velký oříšek. Pokud nebude problém najít prodejce, bude problém s cenou. Já mohu s čistým svědomím říci, že jsem balíček koupil v době, kdy se dal ještě relativně snadno sehnat i tady u nás, za necelých 800. O několik měsíců později byl již za 1600 a teď, když už není, nemám odvahu cenu ani domýšlet. Skalní fanoušci jsou však nepochybně ochotni utratit pořádný balík. Možná pro ně není problém vypláznout v Amazonu 250 dolarů.