Úvod
Některé remaky vzniknout neměly. Richard Donner nás v roce 1976 poctil svým hororem „Přichází Satan!“, ze kterého se stala kultovní záležitost, oceněná dokonce jedním oscarem za hudbu, kterou pro ni složil slavný Jerry Goldsmith. Nová verze vznikla o 30 let později – pod taktovkou neumětela Johna Moora – a tak vysoké cíle rozhodně neměla. Vznikl tak zbytečný remake, kterému nová fasáda spíše uškodila. Hudbu dostal pod patronát řemeslník Marco Beltrami, který částečně čerpal i z Goldsmithovy legendární kompozice. Výsledné dílo vydalo Varese Sarabande stylově 6.6. 2006.
Rozbor a hodnocení
Marco Beltrami coby skladatel platí za univerzála, který si s ničím hlavu neláme a v jednom roce zkomponuje hudbu třeba pro pět filmů! Má za sebou už spoustu hororů, akčňáků a thrillerů, dvakrát byl nominován na oscara (3:10 Vlak do Yumy a Smrt čeká všude). S Jerrym Goldsmithem ho váže nejenom remake filmu „Omen“, ale i fakt, že byl jeho žákem na hudební škole v Los Angeles. Jak dobře se tedy učil?
Jak už jsem řekl, Beltrami pracoval i s materiálem svého učitele, což mělo značit jediné – slavné Jerryho chorály se měly objevit i zde. A skutečně tomu tak je. Ze začátku sice zní jednoduchý motiv, na jehož pozadí zní dusivé, tušené zlo, ale brzy přichází (krom satana) i náznaky slavných tónů, které si vysloužily před tolika lety zlatého plešouna. Ale pán temnot má ještě čas, teprve sbírá síly. Pokračujeme tedy spíš poklidně, skoro až dojemně. K navnadění věcí příštích to ale bohatě stačí.
K životu se posléze dostávají i silné smyčce a konečně i nějaká ta parádní gradace, která pomrkává na Goldsmithův ďábelský originál. Naopak uvolněné kousky působí velmi kontrastně. Ačkoliv je však neustále patrný pocit nervozity a nebezpečí, o pravém děsu se příliš hovořit nedá. Atmosféra soundtracku po přelití do jeho druhé poloviny začíná břednout a další a další kousky připomínají výplňovou vatu. Dostavuje se utahanost.
Jakoby gradace postrádali okamžik překvapení, sílu a údernost. Posluchač se najednou ocitá v zajetí hororové rutiny, z níž ho naštěstí vytahují světlé vyjímky, například „ More Tantrums“, která parádně mixuje sbor a orchestr do výtečného drajvu. Nebo i dravá „Dogs In The Cemetery“ a milým překvapením je i „Drive To Bugenhagen“, na níž je namontován ženský chorál tak výborně, že je škoda, že těchto chvil není na soundtracku více. Jenže není několik podařených skladeb pro tak výživné podhoubí málo? Obávám se, že ano.
Druhou třetinu se táhne především hlavní motiv, který se často mění, ale i tak nemá úplně šťávu. Ani sboru a účinných chorálů není využito nějak více, což je obrovská škoda. Čím chtěl proboha Beltrami zaujmout, čím? Vše ostatní splňuje měřítka řemeslně odvedené práce, Goldsmithově oscarovému běsnění se však rovnat může jen velmi stěží. Když se zrovna neburácí, jde o neinovativní rutinu, v níž se hororová atmosféra občas objeví, ale i rychle mizí. Husí kůži přiliš nečekejte.
Konec tradičně hodně zachraňuje. Autor ze sebe ždíme to nejlepší, aby dal alespoň trochu zapomenout na nevábnou druhou třetinu. Zběsilé gradace jsou prostě lepší než ta hluchá místa bez energie. V některých momentech se dokonce objevují známky geniality, v níchž Beltrami dokazuje, že umí!
P.S.: Poslední „Omen 76/06“ je milou vzpomínkou.
Seznam skladeb
- The Omen Main Titles (02:58)
- The Adoption (04:12)
- Ambassador Gets Fired (01:33)
- New House / Damien’s Deliverance (02:20)
- The Nanny’s Noose (02:05)
- A Cross To Bear (02:49)
- Ms. Baylock (01:50)
- Damien’s Tantrum (01:52)
- More Tantrums (02:12)
- Kate Doubts (01:05)
- Scooter (02:44)
- Don’t Let Him Kill Me (01:29)
- On The Heels Of Spiletto (06:58)
- Dogs In The Cemetery (02:02)
- Drive To Bugenhagen (01:31)
- Dirty Deeds (04:12)
- Altar Of Sacrifice (04:10)
- The Funeral (01:41)
- Boy Genius (02:52)
- Omen 76/06 (03:30)
Celková doba: 54:05
Plyne z toho tak trochu zklamaných 60 % a fakt, že kdyby celé toto dílo bylo vydatné jako jeho závěr, možná by šlo o další cenný střípek v soundtrackovém nebi (nebo pekle?).