Úvod
Nedávno uvedený scifi horor Priest (2011) vypráví o budoucnosti, ve které proti sobě válčili lidé a upíři. Vítězství člověka nakonec zařídili posvatní bojovníci – kazatelé. Teď tedy sice panuje mír, ale jeden z bojovníků poruší slib a vydává se za brány města, kde se zřejmě schyluje k upíří vendetě. Film je béčko jak vyšité, vždyť ho také natočil Scott Charles Stewart, který stojí za stejně katastrofální podívanou jménem Legie. Kritiky tedy nadšené rozhodně nebyly a finančně se tak Kazateli příliš nevedlo, byť se snažil svést na vlně 3D. U mě osobně Priest zapadl do zapomění prakticky hned u východu z kina a vrátil jsem se k němu jen díky hudbě, kterou má na svědomí Christopher Young. Jeho poslední počin vydalo Madison Gates Records krátce po premiéře filmu.
Rozbor a hodnocení
Někdy je psaní recenze neskutečně otravné, jindy je to radost sama – to většinou když dostanu sounndtrack od Chrise Younga. Tento chlapík mě zhruba před rokem semlel svým Hellraiserem i podobně laděným Drag Me to Hell. A nyní mě mele znovu.
Chorály, sborový zpěv, epičnost – zkrátka začínáme hned zostra. Young má sice stopáž nastavenou na necelou hodinu, ale během ní vás chce rozcupovat a pohltit. Takže gradace, gradace a ještě větší gradace a běda vám, kdo se v orchestru bude flákat! A co, ještě tam přidám varhany, ať to stojí za to! Pak si dáme trochu klídku, aby se lidi nepo*rali – ono je to dojme a pak budou chtít zase něco silnějšího.
Jakoby Young prostě toužil vyslyšet vaše přání a podle toho vršil na sebe jednu lahůdku vedle druhé. Atmosféra je opět skvělá, posluchač se může těšit na gradace, které i v rámci jediné skladby budou měnit svůj tvar a vždy z toho vyleze něco, co vás překvapí. Je to univerzální hudba, která by se klidně využila v desítkách jiných filmů, ale která neztrácí nic ze své osobitosti. I v několika sedmiminutových skladbách, v nichž nejvíce upoutá poslední „A World Without End“, se vždycky najde prostor pro novou, dosud neslyšenou repliku, která je účinně vkomponována na údernou kostru celého soundtracku.
Je sice pravda, že celková rozmáchlá velkolepost trochu zastiňuje hororovou stránku tohoto díla, ale kdoby to řešil, přátelé! Pokud chcete něco děsivějšího, můžu vám doporučit dva již zmíněné soundtracky. Priest připomíná spíše multižánrovou Mumii, prostě dobodružnou jízdu s prvky tajemna, ovšem o jednu třídu lepší než nám předvedli Goldsmith a Silvestri (se vší úctou k oběma borcům) a o několik levelů povedenější než nám ukázal ve třetím díle Edelman.
Drajvy střídají poklidnější kousky, dočkáme se trochy toho nezbytného patosu („Faith, Work, Security“), ale bitva pokračuje. Bubny, sbor, mohutnost, vše funguje na jedničku jak ve fragmentech, tak v celku. Neustále tvůrčí nápady zpestřují již tak vydatný poslech a nuda či stereotyp nemají proti Youngově talentu a citu pro danou věc pražádnou šanci.
A přestože už mám skladatelovo portfolio rámcově zmapované, opět mi to příjde jako něco originálního, jako mistrovské dílo. Ta neuvěřitelná variace motivů, z nichž mají všechny své místo a svou nespornou sílu, je prostě úžasná.
Seznam skladeb
- Priest (3:26)
- Eclipsed Heart (3:34)
- I Have Sinned (5:07)
- Blood Framed Hell (3:52)
- Sacrosanct Delirium (7:44)
- Never One for Love (2:38)
- Faith, Work, Security (2:14)
- The Vampire Train (7:00)
- Fanfare for a Resurrected Priestess (2:39)
- Cathedral City Blue (6:44)
- Detuned Towne (2:33)
- A World Without End (7:38)
Celková doba: 55:32
Soundtrack nemá absolutně žádné hluché momenty, oněch 55 minut uteče jako voda a od začátku do konce se budete kochat více než pan doktor z Vesničky mé, střediskové. Takže to opět ukončím stejně jako jsem začal: Christopher Young je prostě KING.