Úvod
Prometheus (2012) Ridleyho Scotta rozdělil mnohdy jednotné fanoušky Vetřelce na dvě skupiny. Sám nevím, do které patřím, každopádně tento prequel nebude mít zřejmě na růžích ustláno, nehledě na odklepnutí pokračování. Tvrdý oříšek je i hudební doprovod k filmu, jehož podobu má na svědomí Marc Streitenfeld (se Scottem tvořil i Dobrý ročník, Amerického gangstera, Labyrint lží a Robina Hooda). Soundtrack vyšel souběžně s premiérou snímku pod křídly Sony Masterworks.
Rozbor a hodnocení
Německý rodák Marc Streitenfeld byl ještě před několika lety jedním z mnoha hudebních asistentů. Spolupracoval například se známými skladateli Hansem Zimmerem a Harry Gregson-Williamsem. Díky druhému jmenovanému se posléze seznamuje s Ridley Scottem, kterého zaujme a složí kompozice k výše uvedeným titulům. Streitenfeld je na poli filmové hudby tedy spíš zelenáč, s hororem navíc nikdy nepřišel do styku. Vetřelčí kvadrilogie nám přitom nabídla Goldsmithe, Hornera, Goldenthala a Frizzella, jejichž díla – ač se mnou nemusí všichni souhlasit – měli společnou osobitou, zajímavou atmosféru.
Soundtrack Promethea však připomíná šablonu. Šablonu, která možná funguje v rámci sledování filmu, ale samostatně působí dost mrtvolně. Marc Streitenfeld si logicky zvolil orchestrální podkres s nemalým využitím elektroniky, což se jeví jako ideální kombinace k temnému scifi s hororovější atmosférou. První třetina, kde se tajemný motiv pozvolna rozšiřuje, dokáže slušně nabudit smysly. Bohužel se s přibývajícím časem vlastně jen opakuje a nedosáhne na žádný myslitelný vrchol. Nastupuje otupení…
Streitenfeld sice občas vyrukuje se zajímavými chvilkami (sbor pějící do velkolepého závěru, mocné bubny, pár milých drajvů), proto je škoda, že kostra kompozice je tak nudně přímočará. Skladatel buduje pocit nervozity, strachu, netušeného nebezpečí, ale spoléhá na provařené postupy, přičemž zásoba vlastních nápadů prostě na hodinovou koláž nestačí. Asi už s tím musím být otravný, když pravidelně zmiňuji neuvěřitelnou variabilitu některých děl Christophera Younga (které přitom neztrácejí soudržnost!), ale O.S.T. Prometheus k tomu vybízí.
Působivostí oplývají jen fragmenty. Zbytek i přes změny poloh připomíná kolovrátek, na jehož pozadí zní neustále přítomný zlověstný šum, ale pořádná atmosféra ne a ne zatnout drápky. Napětí je dušeno pod pokličkou a výsledek proto pro mne zůstává v mezích rutiny, u které může viset cedulka „možno dát bez urážky k jakémukoliv scifi hororu“. U něčeho jiného by to možná stačilo k relativní spokojenosti, u návratu k látce, kterou pozorně vyhlíží fanouškovská obec je to ale tak trochu na facku.
A nepomůže ani drobné citování Goldsmithove (respektive prvního Aliena), ani dvě nevybočující skladby, které na soundtrack dodal Streitenfeldův slavnější parťák Harry Gregson-Williams (viz seznam níže). Nemusíme se však při srovnávání obracet na původní sérii, protože hudba k Prometheovi u mě prohrává i se soundtracky k oběma crossoverům Avp (Kloser a Tyler). Ty sice také tratí na úzké paletě osvěžujících prvků, ale ve své podstatě jsou atraktivnější na poslech.
Seznam skladeb
- A Planet (2:37)
- Going In (2:03)
- Engineers (2:29)
- Life (2:30) / Harry Gregson-Williams /
- Weyland (2:04)
- Discovery (2:32)
- Not Human (1:49)
- Too Close (3:20)
- Try Harder (2:03)
- David (3:00)
- Hammerpede (2:42)
- We Were Right (2:42) / Harry Gregson-Williams /
- Earth (2:35)
- Infected (1:56)
- Hyper Sleep (2:01)
- Small Beginnings (2:11)
- Hello Mommy (2:04)
- Friend from the Past (1:14)
- Dazed (4:29)
- Space Jockey (1:29)
- Collision (3:05)
- Debris (0:44)
- Planting the Seed (1:35)
- Invitation (2:16)
- Birth (1:24)
Celková doba: 56:55
Ve spojení s filmem se jedná o samozřejmě lepší, nadprůměrnou práci. Ale ani v kině, ani při repríze doma jsem nenabyl dojmu, že se jde o něco zapamatování hodného, což nadále evokuje spíše zklamání.