Úvod
Nedávno uvedený horor Wolfman (Vlkodlak) se měl stát hitem a zároveň poctou slavného stejnojmenného titulu ze zlatého fondu kinematografie. O tom, zda-li se mu něco z toho alespoň částečně povedlo se dá polemizovat, nicméně mě osobně snímek podobného rázu v kinech delší dobu chyběl. O hudbu se postaral Danny Elfman, což je dvorní skladatel Tima Burtona. Jeho soundtrack vydalo Varese Sarabande, jak jinak, než tento rok (2010).
Rozbor a hodnocení
Ve své recenzi na Vlkodlaka jsem se zmínil o hudbě, která filmu pasuje a dodává atmosféru, ale přitom jsem tušil, že samostatný poslech již tak nadšený nebude. A měl jsem pravdu. Elfman umí vytvořit atmosféru, rozvíjet ji od první minuty svého díla, ale nedokáže ji výrazněji podtrhnout, změnit, přikrášlit, a tak se dostavuje únava a stereotyp. Ale pěkně od začátku…
Skladba první, „Wolf Suite, Part 1″. Dunivé tóny, do nichž hrají smyčcové nástroje, vás do neutěšené viktoriánské doby anglické přenesou takřka okamžitě. Hudba to jest tajemná, nervózní, vyvolávající nejistotu, ale zároveň i díky mohutným gradacím velkolepá, zvláště když se autor do dunívých tónů nebojí přimíchat sborový zpěv a výsledný chorál parádně ukončit. Výborný start!
Následuje skladby spíše poklidnějšího rázu, atmosféra je samozřejmě ale stále silná a dá se říct, že i lehce podmanivá. Oblíbené smyčce dostávají největší prostor, leč občas hudba mírně ukolébavá. Elfman těchto chvil využívá k výraznějšímu vyniknutí údernějších pasáží, takže ještě není zle. Po skladbách číslo 3 a 4, což jsou dvě krátké a víceméně bezvýznamné vsuvky, se konečně dostaneme i do tempa. „Gypsy Masacre” představí soubor mnoha rychlých momentů, v nichž roste napětí, neustále se graduje a celé drama má zkrátka šťávu.
Po této exhibici se skladatel opět odebírá k posmutnělým skladbám, které občas dokáží i dojmout („Wake Up, Lawrence”), nicméně se stále jede podle zajetého mustru a dostavuje se únava. Elfman totiž málokdy dokáže svůj, jistě zajímavý, původní motiv obohatit o něco nového. Tolik pomáhající i posluchači libozvučný sborový ryk se do konce soundtracku objeví už jen párkrát, sem tam dostane výraznější prostor klavír (což je vždy vítaná změna, např. „The Antique Shop”), ale kde nic tu nic. Zbytek, i přes perfektní orchestraci, působí ohraným dojmem.
Ústřední motiv zní často. Elfman jakoby trošku neznal míru, jakoby nevěděl, kdy má dost, kde ubrat nebo naopak přidat. Navíc se může zdát, že jsou skladby uměle natahovány. Nebudu vám nic nalhávat – tyto obavy mám pokaždé, když vidím, že soundtrack má přes jednu hodinu.
Ke konci však naštěstí ještě dojde k několika razantnějšícm kouskům, „Country Carnage” a „The Madhouse” zdobí údernost, ale za nejlepší skladbu bych si dovolil označit tu 16, jenž v sobě ukrývá několik vrcholových a silných momentů a zázračná intenzita nedovoluje se povýšeně nudit. Bude vám to stačit?
Seznam skladeb
- Wolf Suite, Part 1 (4:12)
- Wolf Suite, Part 2 (5:55)
- Prologue (2:57)
- Dear Mr. Talbot (1:45)
- Bad Moon Rising (0:59)
- Gypsy Massacre (2:24)
- Wake Up, Lawrence (5:17)
- The Funeral (4:13)
- The Healing Montage (2:50)
- First Transformation (3:30)
- You Must Go (3:46)
- The Antique Shop (3:32)
- Country Carnage (2:31)
- Be Strong (2:31)
- The Madhouse (5:32)
- Reflection/Second Transformation (4:12)
- The Traveling Montage (4:27)
- The Finale (4:11)
- Wolf Wild #2 (1:27)
Celková délka: 66:11
Zkrátka a dobře lze říct, že poslech Vlkodlaka nebyl ničím extra výživným, ale ani žádné zklamání. Všechno sedí, ladí, obšas i překvapí, ale to především ve filmu. Samostatnému Elfmanovu soundtracku ovšem lepší hodnocení dát nedovedu...